Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Posledních čtrnáct dní před koncem roku pro mne nikde nebývalo z loveckého hlediska moc úspěšných ani významných. Nic na tom neměnilo ani dlouhé pracovní volno. Čas jsem vždy věnoval hlavně obeznávání a přípravě na nadcházející lednový zrzavý příliv. Přeci jen je ale sníh v tomto čase takovým malým zázrakem a lákadlem, kterému prostě nelze říct beztrestně, ne. Tradiční Štěpánská vycházka dopadla docela dobře, alespoň v tom smyslu, že jsme ji všichni při -16°C ve zdraví přežili. A tím všichni myslím i divočáci, do kterých se přišlo. Poslední leč se pak protahuje do noci, a jelikož jsem si ji zapomněl uložit, druhý den jí místo zpytování svědomí vyrážím se psem rozchodit, bo jezdit to dnes ještě určitě nepůjde. Přibaluji sebou tradiční pytlík granulek, ze kterých Cid dnes zas neochutná. Hned za barákem mezi zahrádkami je mé oblíbené místo od lišek doslova rozšlapáno, a tak večer zasedám do protější stráně pod smrček. V osm se z lesa vynořuje malá liška a neomylně míří luxovat pod břízky. Je fakt malá a ostražitá a já sto metrů od ní. Nad 527mou v trojnožce a 3,5gramovým Sakem v komoře, divoce visí vyčítavá bublina s otázkou: „Proč nás sem taháš a necháš mrznout?“ „Sám sakra nevím“ Je prostě malá a podle chování a pohybu jde nejspíš o fenu. Navíc chodí pravidelně a nahoře v lese na příčnici se objevila obrovská stopa lišáka, s rozestupem téměř na dvě boty. Toho sem do civilizace nějaké vřeštidlo nezláká. Až však za tři týdny spustí své značky tahle malá kráska, můžeme se tu všichni šťastně potkat. Zajišťuji, zatímco liška třikrát místo opustí, kvůli procházejícím zahrádkářům, ale až do deseti se vždy vrací. Budu jí říkat „Vějička“ Druhý den chci převést do Třebové od pole posed, který se dosud moc neosvědčil. Než ho však sundám, procházím naposledy travinu před ním. Je zde tolik stop od lišek a jedny dost velké, že nakonec měním plány s tím, že mu dnes večer dám ještě jednu poslední šanci, i když je to tak trochu loterie. Na večer je nahlášena obleva s deštěm a pak delší oteplení, „Vítejme zpět v realitě.“ Tomu dešti, na rozdíl od toho že to sleze, moc nevěřím. Beru si tedy posedový vak, že to jako dnes zkusím vydržet co nejdéle. Posed je umístěn v rohu pole, hned u silnice. Auto tedy odstavuji u druhého pole a jdu silnicí, kde nenechám žádné nápadné stopy. Venku už je jeden zajda a tři kusy srnčího. Po půlhodině vytahuje doprostřed pole bachyně se dvěma selaty. Mají dost naspěch a rychle přesazují do rákosu. Po další půlhodině se odsud do traviny vysunují čtyři lončáci. Vidím je na horizontu na tři sta metrech a před nimi pobíhají další čtyři menší kusy, nejspíš selata. Přesunují se doprostřed a už se podivuji nad drzostí oněch mrňousů. Vždy popoběhnou dopředu s tím, že jim větší kusy téměř nestačí. Brouzdají tak polem sem a tam, až se z horizontu přiblíží na dohled. Ze selat se stávají čtyři nervózní kousky srnčího popobíhající před dotěrnými lončáky. Nechce se jim z pastvy, ale oni je nakonec donutí zatáhnout kousek přede mnou, zpět do rýhy, kde za nimi zmizí. Vyloženě je nehonili, ale vytlačovali z pole. Nikdy jsem takové chování černé k dospělé srnčí, zatím neviděl. O půl osmé začíná slibovaný déšť, a to i když jsou dva pod nulou. Zakrývám alespoň okulár puškohledu rukavicí. Za mnou projíždí velmi pomalu auto, a zatímco přemýšlím, jak se v téhle polízanici dohrabu domu, zaslechnu po pravé straně tiché stakato drápků po pangejtu. Je to velmi blízko, a tak krotím pohyby na minimum. Pojistku sklápím v okamžiku, kdy se v deseti metrech za větvemi objeví liščí dlouhá silueta. Při přiložení oka k puškohledu strnu hrůzou. Jen mlíčný opar s tmavším flekem uprostřed. Kmotra naštěstí nezastavuje a míří biopásem ode mne a dává mi tak čas rychle prstem alespoň otřít střed zamlženého okuláru. Chytám ji až na šedesáti metrech, když se otáčí bokem a zvedá vysoko čenich. Rychle ustaluji odmlženou škvíru s bodem na pleci, ale v okamžiku výstřelu postřehnu její pohyb. Liška dělá pár výskoků na místě, než se pustí do zběsilého úprku. Přebíjím moc pomalu a seká se mi nová patrona. Závěr zpět, chytám ji a konečně nasouvám další Sako. Liška před mnou klopýtne a padá. Mířím na ni, ale už jen odkazuje pár posledními škubnutími běhy a zhasíná. Vydržím ještě další hodinu, během níž se z lesa za mými zády několikrát ozve lišák. Není to ale hledající skolení, ale spíš teritoriální jednoslabičné štěkání, na které mu sice na Foxheadku odpovídám, ale asi nemám co víc nabídnout. Déšť mezitím nabral na intenzitě a na veškerém železe se tvoří zmrzlá krusta. Nakonec to tedy balím a slézám a jdu si pro dnešního velkého, staršího lišáka, s velmi nízkou komorovou ranou, který určitě přes pandemii několikrát vynechal stomatologa. Po vyloupání auta z ledu, jedu domů celou cestu na dvojku, jak na bruslích a dnes ráno nových pět čísel sněhu, pak si jednu nedej. Tak samozřejmě, dal jsem si, neb jsme si ji já i on zasloužil. Lovu zdar, díky tam nahoru a už se moc těším, co přinese leden toho roku příštího. (zuby jsou ve foto trofejí)