Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Většinou bych se pod toto označení bez problémů podepsal, v případě tohoto lovu však mám víc rozporuplných pocitů, než by bylo zdrávo. Ale znáte to: „Hoď kamenem, kdo jsi bez viny“ Příběh tohoto srnce se začal psát už v polovině května. Tehdy jsme ho se Soňou obeznali a již při prvním setkání určili jako dvouletého adepta nehodícího se k chovu. Srnec se však tento podvečer prozřetelně pohyboval přesně uprostřed, mezi posedem kde seděla má žena a nízkou kazatelnou, mým postem uprostřed pole. Stihl jsem ho jen natočit na kameru pro bližší určení, ale na bezpečnou střelbu nebylo ani pomyšlení. Následně střídavě jsme pak zde zasedli ještě několikrát, hlavně však kvůli paličkáči vytahujícímu na druhé straně. Ani s jedním se nám však nedařilo, navíc jsme zde začali potkávat kolegu ze spolku, který si onoho špičáka nezávisle na nás také obeznal a vybral jako svého prvního srnce. Vyklidili jsme mu proto pole, popřáli Lovu zdar a věnovali se srnčímu v jiných místech. Mezi tím travina na poli rychle povyrostla a kolegovi se sice podařilo na srnce vystřelit, ale minout. K jeho dobru nutno uvést, že dle dobrých mysliveckých zásad se pokusil s našimi pískaři o prověření stopy a následný dosled. Bohužel však bezúspěšně. Srnec se vytratil, což se také přisuzovalo těžařským pracem v okolí a opravdu enormní výšce zde přítomných biopásů. Neobjevil se ani při následné srnčí říji, což se s ohledem na jeho věk dalo očekávat. Poslední měsíc se věnujeme více méně jen černé zvěři v okolí kukuřic a tak na srnčí nezbývalo moc času. Minulý týden však konečně posekali travinu v dané lokalitě a tak jsme se včera společně se Soňou vykopali obhlédnout stav a kvalitu srnčí zvěře holé. Jako obvykle až u lesa dle větru, si rozdělujeme posedy a flinty. Soňa míří s remingtonem na přehledné strniště pšenky u rybníka, zatím co se já se 7,62-kou ubírám po posekaných řádkách trávy na kazatelničku uprostřed pole, před rákos. Je zde vidět až před koleje, za nimiž už stojí kukuřice. Tak trochu se povědomě připravuji i na výskyt černé, která měla v ještě stojících travinách těchto míst vyježděných opravdu hodně zablácených ochozů. Po půlhoďce se na okraji rákosu objevuje srna se srnčetem. Oba v červeném, ale v dobré kondici. Postupně je doplňují i dva zvědaví zajoši. O půl osmé na druhé straně pod keři jívy z lesa přes biopás vytahuje další srna. Ta už začíná přebarvovat, ale také jí není co vytknout. Vystupuje mezi řádky do pole a za ní se na kraji biopásu zjevuje další světle červená silueta. Bílá skvrna nad větrníkem a dvě tenké, nestejnoměrné špičky. „Tak tady tě máme“, poznávám starého známého v dalekohledu. Stojí však nehnutě na místě s podivně přizvednutým předním během. Až po chvíli, kdy se dá do pohybu mezi řádky, zjišťuji příčinu jeho těžkostí. Na kloubu má znatelnou bouli a pohybuje se těžce po třech. Okamžitě si uvědomuji souvislosti, a jelikož mám dobrý vítr, pořizuji rychlé dokumentační video. Nakonec měním kameru za kulovnici a Sako podetne nahrbeného nešťastníka. Zásah vysoké komory škrtá zespodu páteř a srnec zhasíná bez odkazování. Vydechuji a jako obvykle vyklepávám srdce z krku. Volám ženě, a zatímco se kvapem stmívá, balím. Po osmdesáti metrech přicházím dle předpokladu k srnci první věkové třídy, kterému původní střela lehce škrtla o kloub levého běhu. Zranění je sice zhojené, přestřelené vazy však neumožňovali jeho použití a tak postupně atrofovalo i veškeré svalstvo plecka. Vzdávám mu pocty a omlouvám se za nás všechny v zeleném. Lovu zdar, Diano. Buď nám myslivcům i nadále nakloněna, ale drž nám prosím pevnou ruku, ať je podobných případů co nejméně!