Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Časně po ránu mně vytáhla z postele spíše bolest ramene než chuť vyrazit do lesa. Po obhlédnutí stavu počasí jsem se rozhodl vyrazit, beru psa a jedeme do revíru. Měl jsem v úmyslu udělat nějakou fotku vycházejícího slunce a zkontrolovat co odchází z pšeničných lánu do lesa. Vycházející rudé slunce mi však rychle zakryly mraky a tak jsem usedl na sedačku v buřině kolem stožáru a pozoroval pšeničné lány pod lesem. Společnost mi k mému potěšení dělalo pět zajíců na přilehlé louce. V lánech pšenice se tu a tam zvedla hlava srnčího kusu, jinak klid. Nečekaně se zvedl silný vítr, který hnal po obloze černé mračna, takže jsem pomalu uvažoval o návratu. Vítr tak rychle jak přišel také ustal a tak jsem se vydal prošoulat okolní lesy. Revír byl nějaký vymetený, tu a tam zajíc po srnčím jako by se slehla zem. Pomalu jsem obešel kopec a pomalu se vracel po cestě k samotám kolem potůčku zpět. Pojednou jsem zpozoroval odskočit od potůčku do protisvahu srnčí kus, který se mi vzápětí ztratil v buřeni. Zůstal jsem stát a prohlížel jsem místo kde kus odcházel a po chvíli jsem jej uviděl jak odchází ode mně do protisvahu. Vzhledem k vysokému porostu jsem nerozeznal co to je, pouze se mi zdál poměrně malý. Zůstal jsem stát a čekal, zda mi nevyjde do míst, kdy byl porost trochu nižší. Po chvíli skutečně kus vyšel na světlinku a to jsem již viděl,že jde o paličkáře. Protože byl v postavení ode mně, tak jsem si říkal, že jej alespoň vyfotím. Udělal jsem dva snímky a smířen s tím, že srnec bude pokračovat v odchodu, jsem o lovu ani neuvažoval. Srnec však stál a jak okusoval lístky maliníku pomalu se začal natáčet. To již jsem sundával pušku s ramene - co kdyby. Srnec se natočil, sice ne úplně na "blat" a tak jsem na něj zamířil. Problém byl v tom, že jsem stál uprostřed cesty a nebylo se o co opřít a tak jsem zvažoval, zda si nemám ránu z volné ruky odpustit. V duchu přemítám - vzdálenost nějakých padesát kroků, ne zcela ideální postavení, ale srnec stále vyzývavě stojí. Znovu zvedám pušku, usazuji špičku kříže na kořen krku. Cítím jistotu, napínám napínáček , padá rána a srnec zůstává v ohni. Když pak odkazuje, tak se sune se svahu ke mně. Chvíli jej nechávám v klidu a přemítám, jak je to někdy snadné. Poté pouštím psa, aby měl taky radost , že ho našel, cestou beru větvičku posledního hryzu a zálomek. Vzdáni pocty a vývrh a následně kilometr pro auto. Ještě že se na místo dalo dojet, protože i těch cca 8 kilo by se proneslo. Lovu zdar !