Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Tak já už fakt nevím. Když jdu na srnce s remingtonem, celý večer pasu loňské kňourky. Dnes jsem vyrazil s pořádnou ráží na černou a vezu domů devítikilového srnce. Ale popravdě, moc nechybělo a vyšlo to tak, jak jsem si přál a plánoval. Pátek je pro mne vždy takovým mysliveckým etalonem. Alespoň v tom smyslu, že můžu vyrazit kdykoliv, kamkoliv a na cokoliv. Dva dny volna můžou vyřešit problémy s obeznáváním a přemisťováním posedů, s dosledy den poté či případným zpracováním zvěřiny a nakonec i s napsáním loveckých příběhů, když o tom teď přemýšlím. Zakaboněné nebe sice nevěstí lovecký ideál, přesto si beru krátkou samopalovou 527mu a vyrážím do hloubi lesa. Mraky spolehlivě vyhnali všechny předvíkendové cyklisty a běžce, na což jsem tak trochu spoléhal, a tak o půl sedmé se již rozkládám na nevysokém posedu, přikurtovanému k jedli. Čuníci se tu už téměř měsíc drží zvečera v přilehlé smrkové houštině, odkud prochází přes bukové očko do paseky. Je klid, ale po půl hodině se nepříznivě mění vítr a přináší sebou nepříjemný déšť. Hustě zavětvená jedlička funguje jak deštník a tak čekám až doprší a zvěř začne vytahovat z kapajících houštin. Bohužel nepřestává a prší vytrvale až do půl deváté, tak slézám, že ještě cestou k autu juknu do pasek na srnčí. Na cestě při obcházení houštiny, u které jsem tvrdnul, však narážím na prasata. Nejbližší kus je asi pět metrů od cesty a mele se smrčkem a probírá ostružiní. Opatrně sundávám krytky a mířím mu na vystrčenou záď. Je nazrzlý, tak předpokládám jednoho ze zdejších čtyř kluků, ale znaky nejsou řádně patrné. Nakonec mé váhání nevydrží, odfukuje a mizí pod smrky. Jdu po větru kus dál, kde do houštiny ústí stará, zarostlá přibližovací linka. Na mokrém podrostu se pohybuji úplně bezhlučně a za ohybem narážím na dalšího nazrzle černého adepta. Je o chlup menší než ten předchozí a tak se vykláním za smrček a snažím se mu tečkou najet na plec. V posledním okamžiku před odmáčknutím však dělá záchranný rychlý krok a mizí z dohledu. Uprostřed cesty se točí vítr a všechny kusy nervózně chrochtají a vrčí. Tady jsou doma a tak z houštiny pomalu vycouvávám, asi už fakt stárnu. Na cestě nasazuji puškohledové krytky a bezmyšlenkovitě se blížím k vynořujícímu se autu. Po vystoupení z vysokého lesa mě od něj dělí jen pruh elektrovodu. Náhle strnu. Za olšovým keřem uprostřed stojí červený kus srnčího, otočený ke mně zády. Jsme od sebe sotva patnáct metrů, a tak rovnou pomalu sundávám z ramene kulovnici. Zas ty proklaté krytky. Ten pohyb navíc srnčí samozřejmě registruje a zvedá prudce hlavu. Začíná souboj nervů. Nehybně s flintou v rameni sleduji velmi drobného, ale již plně přebarveného ročního srnce. Co mě však rozbuší srdce, je jeden asi sedmicentimetrový parůžek v lýčí, na jeho hlavě. Druhá strana je zdobena jen pučnicí. Trochu mě mate bílá skvrna nad větrníkem, v našich poměrech spíše výsada dvouletých a srnců. V každém případě, pokud mi dá šanci, střílím. Souboj nervů se však protahuje na téměř deset minut. Levé předloktí mi už vibruje tak, že tečka na srnci opisuje nepravidelné oblouky od plecka ke kýtě. Nakonec se v dáli rozezní bekání jiného srnce, což ročka přiměje k třem rychlým krokům. Odkrývá za keřem komoru, a i když je mírně našikmo, na pohyb svého ukazováčku už nemám žádný vliv. Sako smýkne srncem do trávy a smrkové stěny elektrovodu mi do uší několikráte vrací ozvěnu výstřelu. V nadcházejícím soumraku poklekám a vzdávám srnci poslední pocty. Samozřejmě nezapomínám poděkovat Dianě, než přejdu do červené, dnes však i mírně zelené práce. Průměr olova 7,62 totiž na výstřelu škrtl o bránici. Lovu zdar!