Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Znáte to. Jsou dny, kdy v lese prosedíte celou věčnost a nejen že nemáte štěstí na lov ale třeba ani nic nevidíte a pak přijde den, kdy naopak nevíte kam vůbec šlápnout, abyste do něčeho nevrazil. To byla přesně v mém případě včerejší (dnešní) čekaná. Ve čtvrtek po obnově jsem si na běžkách projel všechna oblíbená pole, abych si u nás udělal přehled o zbylé liščí populaci. K mému překvapení však stop oproti začátku zimy ještě přibylo. Vytipoval jsem tedy pár nejfrekventovanějších míst a včera večer si konečně udělal čas. Při dopoledním doplnění krmelců se však ukázala jako dobré místo i řádně zdupaná hřebenová cesta v lese a tak před šestou zasedám v zeleném lístečkovém přehozu na jejím konci pod nízký smrček a doufám, že se neobjeví nějaký opozdilý běžkař. S příznivým větrem se však po hodině ve stopě místo běžkaře objevují dva čuníci. Jdou pomalu, a přes puškohled je šacuji na čtyřiceti kilové lončáky. 222.Remington nepřipouští žádné divočení a tak po chvíli zatahují do houštiny. Před devátou zkouším ještě vřeštidlo. Tuším, že by bylo velkou náhodou, aby na něj v lese přišla liška přímo po cestě. Utvrzuje mě v tom po dvaceti minutách rychlé ťapání ve smrčině za mými zády, které si jde pro vítr. O půl desáté tedy přejíždím na druhý konec honitby. Vybírám lokalitu zvanou Čuhelův kout, první pole pod velkým komplexem lesa. I když to nedělám moc často, zasedám na vysoký posed ve stěně a zkouším taktiku s větrem ze zad do pole před sebe. K posedu jdu tedy prostředkem pole, a i když je trochu mlžno, ve světle baterky jasně rozpoznávám velikou skalačku hopsající stejným směrem po kraji laťáku. Je zajímavé, že jí nevadí světlo a křupající sníh pod mýma nohama a doprovází mě až k žebříku posedu. Tam znovu panáčkuje. Zaklekám tedy a na šedesát metrů si ji prohlížím přes puškohled. Prohlíží si mě jako by věděla, že dnes není předmětem mého zájmu. Mám tu totiž obeznanou prašivou lišku a tak kuna nakonec mizí v lese a já v koruně žebříku. Než se uvelebím a sundám řemen, slyším po levé straně za sebou rychlé šustění tlapek. Domnívám se, že mě jde znovu zkontrolovat kuna, hlasitost a pravidelnost kroků mě však donucuje dát napínáček a odjistit. Po chvilce, ani ne deset metrů od posedu vytahuje na pole liška. Snažím se nedýchat a pohnu se, až když vybíhá do pole. Na dvaceti metrech ji tichým pisknutím zastavuji a Sako s třesknutím přibíjí do sněhu. Uf, tak to bylo rychlý, uvažuji při přebíjení a s prohlížením její kompletní kabátku vím, že musím sedět dál. Netrvá ani čtvrt hodiny a v protější straně pole se objevuje další liška. Jde šikmo, na myškování nereaguje a ve sto padesáti metrech naráží na mé stopy. Prudce otáčí a mizí zpět do krytu. Po další půl hodině se v místech kde zatáhla, začne ozývat skolení hledajícího lišáka. Předpokládám jinou lišku než tu zrazenou, neb zvuk se začíná přibližovat. Lišák vytahuje na pole a s neustálým skolením začíná zkracovat vzdálenost. Za mými zády zároveň slyším blížící se další zvěř. Snažím se s lišákem srovnat, ale on pádí a neslyší ani myškování, ani mé ostré „hej“. Nakonec propásnu šanci, kdy zarazí u mých stop, protože ve stejnou chvíli kontroluji pod posedem do pole vyrážejícího zajíce. Lišák běží pryč, zblblý ušák ho však prudce následuje. Ve sto metrech se tedy zaráží a kontroluje, co je tu vlastně špatně. Tuto šanci už nepouštím a nočním tichem dnes podruhé štěkne remington a lišák zůstává v ohni. Zajda dobíhá až téměř k němu a fakt si na tu dálku myslím, že se usmívá. Měl jsem dost času si prohlédnout lišákovo osrstěné tělo a tak čekám dál. Ve dvě nad ránem se mi ještě ukazuje velký sekáč přesazující celé pole. Jelikož se vybralo a viditelnost klesla a mráz zesílil, slézám, beru úlomky a jdu k úlovkům. Před posedem leží mladý dlouhý lišák s kratšími odřenými pesíky, o sto metrů dál pak podle zubů starý ale nevelký lišák se zhojeným, starším zraněním boku. Dávám jim myslivecké pocty a děkuji Dianě za dnešní přízeň. Cestou domů však na poli za vesnicí vidím další velkou lišku. Nebýt to komorové pole zajíců, kde jsem jich posledně napočítal dva a třicet, vyprdl bych se na ni. Takto však u překladiště otáčím auto a jedu zpět k vesnici. Tam ho odstavuji a jdu po větru cestou nad druhým polem zhruba doprostřed. U cesty však chybí příhodný kryt a tak z ní odbočuji šedesát metrů do pole k patce stožáru. Zkouším nové vřeštidlo a opravdu funguje. Nejbližší čtyři zajíci přibíhají zachraňovat až ke mně a zbytek nervózně po poli panáčkuje. Liška však ani po čtvrt hodině nikde. Když už to pomalu vzdávám, otáčím se a za zády vidím po silnici klusat z opačné strany lišku. Je na mých stopách, ale krytá ostružiním. Stahuji tedy puškohled a myškuji. Liška prudce vyráží ke mně. Ve třiceti metrech na ni tedy prudce sykám a v okamžiku kdy zvedne hlavu, ji tři a půl gramové Sako nárazem doprostřed hrudi podráží běhy a nechává v ohni. Marně dumám, jak mě mohla nevidět a ignorovat můj pach, při sklánění se nad mladou ale velikou, na pokročilou dobu nádherně vybarvenou liškou. Než ji donesu k autu a udělám fotky, vyprovází mě nové hlasité skolení za vesnicí. Diano, jsem moc šťastný a vděčný, velké Lovu zdar, ale budou čtyři, mám poslední náboj, tak pro dnešek už radši dost.