Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Tahle zima se po všech stránkách opravdu povedla. Od nového roku dva zmrzlý, bílý měsíce prospěli veškeré zvěři. I když je to krutý výběr, je především spravedlivý. Na množství, kvalitu a prověření genofondu má daleko větší vliv, než všichni myslivci dohromady. Ale abych neutíkal od tématu. Bílé noci byli samozřejmě vodou na mlýn nám všem, co máme v oblibě zimní lov lišek. V dnešní přetechnizované době jsou sice možnosti jak proniknout černo černou tmou celoročně, ale to rozhodně není a doufám, že ani nikdy nebude mým šálkem kávy. Ještě před víkendem to se sněhem vypadalo nadějně a s teplotami kolem nuly se na polích jakž takž držel. Ve čtvrtek tedy naposledy zkouším údolí u zahrádek za barákem, ale ukázali se jen zajíci. Velmi teplá sobota mě pak zavádí zpět na pole do Čuheláku, kde se po sedmé hodině ukazuje kmotra. Měla však hodně naspěch a nepřibrzdila ani před lesem. Po další hodině to navíc řádně dohnojuji vřeštidlem. Začal jsem vábit na blind a liška vyběhla za stěny, pár metrů ode mne. Jeden pohled vzhůru na vřískajícího ušáka zavěšeného v koruně smrku ji bohatě stačil. S kulovnicí jsem nestihl ani pohnout. Během nedělního dopoledne stíhám kout pole před posedem pocukrovat posledními granulkami. Je na nich vyobrazený jorkšír, tak doufám, že se zrzka neurazí. Upršený večer však musím nelibě vynechat a modlím se, aby alespoň kousek pole zůstal bílý. Pondělí však hraje vše do karet a tak v šest večer přijíždím k poli. Je pod mrakem, dva nad nulou, třetina plochy bílá a hlavně bez mlhy. Z kolegů nikde nikdo, jen ta Diana nahoře si poťukává na hodinky. Nechci ji nechat čekat, a tak nechávám vak v autě a jdu na lehko jen s podsedákem. Hned po zasednutí, z lesa spouští tu svoji puštík a další hodinu se pravidelně připomíná. Zřejmě mu začínají námluvy, které liškám již skončili. Nevidím dnes sice žádné zajíce, ale spíš je to tím, že dvě třetiny pole s oračkou jsou už úplně černé. Po půl osmé se z okraje lesa konečně odloupne tmavý podlouhlý stín. Slídí po okraji ve dvě stě metrech a já ho po sobotě už nechci plašit vábničkami. Je naštěstí dostatečně hladový, a tak se po pachu pomalu blíží zhltnout jorkšíra. Steinera točím na šestnáct, vyostřuji paralaxu a zapírám obě předloktí. Jde stále na ostro a každý třetí krok se pod ním změklá oračka propadá, takže při tom musí vyvažovat a mávat oháňkou. Vypadá komicky. Kdybych cestou k posedu nemával rukama stejně, řekl bych, že se cestou stavil někde na zkvašeném ovoci a má pěkně pod kůží. Doklopýtá až na osmdesát metrů, konečně zastavuje, ochutnává první sousta a ukazuje mi při tom bok. Nevím, zda chybějící sníh už nestíhá tolik tlumit zvuky, ale rána je to dnes jak z osmičky. Přebíjím, ale kmotra leží natažená na sněhu v plné délce. Opravdu neskutečné pole a kýbl štěstí tam z vrchu chrstnutý na moji hlavu. Sedím a zkouším si postupně přehrát všechny ty zdejší zážitky. Jde to ale dost ztuha, a tak se soustředím jen na ten dnešní. Balím, slézám a pomalu přicházím k mladému a hezky vybarvenému lišákovi s nízkou komorovou ranou. Možná tak nízkou, že bych ji pasoval víc na štěstí, než um. O to víc znovu vděčně upírám oči k nebi a děkuji nejen za tohoto dnešního lišáka naděleného k svátku, ale i za všechny letošní. Tuhle zimu už sedět určitě nepůjdu a tuto hezkou tečku za sezónou, si už nebudu ničím kazit. Vám kamarádi v zeleném, kteří to ještě budete zkoušet, přeji upřímné Lovu zdar! Jen prosím zůstávejme při tom Myslivci. V březnu už bude chodit většina lišek obtěžkána novým potomstvem. Pokud tedy bez úhony přežila tuto dlouhou zimu, zaslouží si náš obdiv a především už klid