Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Po čtvrtečním úspěchu jsem si v pátek v práci vyškemral dovolenou a celé dopoledne se procházením po polích bavil hledáním míst, kde to ty zrzky mají nejvíce sešlapáno. Vytipoval jsem tři místa s tím, že večer se rozhodnu dle převládajícího větru. Nakonec to vyhrál můj oblíbený Čuhelův kout, nevelké pole, první pod rozsáhlým lesním komplexem lemované z jedné strany silnicí, z druhé bývalou vojenskou střelnicí zarostlou keři a ze dvou smrkovým lesem. V sedm tedy zasedám do keře u silnice na nízký přenosný posídek a pasoucí se srnčí a zajíci mě ani neregistrují. Po hodině začne atmosféru dotvářet temné monotónní houkání výra a k němu se po chvíli, jako by se nechtěl nechat zahanbit, z protější stěny lesa přidává lišák. Svým skolením mě udržuje v napětí, ale ven se mu nechce a pomalu se začíná vzdalovat. Po další hodince se v rohu u střelnice rozbíhá všech pět zajíců a na kraji se objevuje liška. Pomalu si razí cestu mezi panáčkujícími zajíci a uprostřed pole se začíná věnovat lovu myší. Postupně zkouším myškovačku i turbomyškovačku, ale je to daleko a vítr jde ke mně. Než však vylovím vřeštidlo, liška se prudce otáčí a běží zpět ke střelnici. Nechápavě ji pozoruji a až těsně u kraje si všimnu druhé, právě vytahující podlouhlé siluety. Lišky se očichávají a společně se vrací do pole. To už je moc i na zajíce a vyklízejí plac. Větší z lišek se odděluje a míří mezi tlupu srnčího. Krajní kus na to reaguje a dělá na lišku prudký a překvapivý výpad a ta otáčí a tryskem mizí v protějším rohu. V dalekohledu hledám druhou lišku, ale ta už také stihla přeběhnout celé pole a pomalu zatahuje do protější stěny. Jsem celým divadlem tak fascinován, že si na vřeštidlo ani nevzpomenu. V jedenáct to tedy balím a cestou domů přemýšlím jak s tímto zážitkem zítra naložit. V sobotu přijíždím k poli už v šest a krajem střelnice přecházím ke starému posedu na bříze, který je mnohem blíž včerejšímu divadlu. Z remingtonu sundávám řemen a přivazuji s ním viklající se opěrku. Dnes je ticho, výr nejspíš zaspal a srnčí zatím také ještě nevytáhlo, akorát zajíců dnes s velkým potěšením napočítávám devět. Po osmé hodině se konečně v protější stěně objevuje kmotra a pomalu míří do pole. Cestou se několikráte neúspěšně pokouší ulovit myš a nakonec usedá asi sto padesát metrů ode mě. V plně zvětšeném puškohledu ji vidím dobře, ale není velká a sedí bokem a střílet se mi moc nechce. Zkouším tedy zamyškovat. Liška se zvedá, protahuje a k mému překvapení míří ode mě zpět k lesu. Tlačím tedy víc do myškovačky, ale liška se jen ohlídne a odchází. Zrazená není, neboť po cestě se jí konečně daří vysokým výskokem ulovit myš, než mi úplně zmizí ve stěně. Začínám trochu litovat, že jsem ji pustil. Je však krásný večer s dobrou viditelností a včerejší zkušenost mě nabádá vydržet. O půl desáté se vpravo znovu rozhopkají zajíci a na poli se objevuje další liška. Rychle čáruje rohem pole a zabíhá do střelnice k norám, kde po chvíli třikrát zaskolí. Další půlhoďku s napětím hlídám, zda se vrátí. V deset pak na Zádoleckém hřebenu padá kulová rána a k mému překvapení vybíhá z protějšího rohu do pole tak osmdesáti kilový lončák. Pomalu s občasným rýpnutím se přibližuje ke střelnici. Když je padesát metrů od ní, vybíhá proti němu do pole liška. Oba se prudce zaráží a v dalekohledu vidím, jak čuník zvedá pírko a ježí hřbet. Patová situace trvá jen chvilku a moudrá liška čáruje podél kraje pryč. Sakra, sakra, sakra drtím mezi zuby a ze zoufalství vytahuji vřeštidlo. Liška už je ve dvě stě metrech skoro u lesa, když ticho prořízne úzkostlivý nářek. Očima vidím, jak vylekaný lončák vytahuje ryj ze země a tryskem peláší přes celé pole. Opatrně zvedám dalekohled a mezi panáčkujícími ušáky vidím rychle se blížící malou siluetu lišky pádící naostro se sklopenými slechy. Rychle stahuji puškohled a během pár sekund na ni v padesáti metrech sykám. Ona je však tak zabraná, že nezpomaluje a tak až hlasitě vykřiklé „hej“ ji v dvaceti metrech se zvednutou hlavou zaráží. Ve stejném okamžiku zastavuji kříž uprostřed bílé náprsenky, vydechuji a lehce tlačím do napínáčku. Štěknutí 222.remingtonu sráží lišku do sněhu, kde naposledy párkrát hrábne zadními běhy, prohýbá oháňku a zhasíná. Uf, přebíjím a chatrná opěrka se spolu se mnou začíná třást. Ve čtvrt na jedenáct slézám, ze smrku za břízou odlamuji dvě snítky a přicházím k mladému ale vykrmenému, dobře osmi kilovému lišákovi a vzdávám mu myslivecké pocty a děkuji Dianě za trpělivost, kterou se mnou má a její dlouhodobou přízeň. Tak Lovu zdar přátelé v zeleném a bílém.