Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Je pátek odpoledne a já si dělám plány na dnešní večer. Nejdříve volám kamarádovi,který se právě vrátil z Polska,kde byl na lovu divočáků a zjišťuji u něj „sněhovou“ situaci v revíru. Kamarád mě ujištuje, že v revíru leží nějaký sníh,ale že ho není hodně a že by se snad dala, liška ulovit. Krátký rozhovor ukončuji blahopřáním k ulovenému lončákovi, slovy „lovu zdar“! Mám ještě chvíli čas a tak „najíždím“ na webové stránky Myslivost a Lovectví,když v tom mi začne volat přes skype kamarád Roman. Naše diskuze se začíná rozvíjet a také aby né,když se jedná o zbraně,střelivo a vše co se našeho společného koníčku týče. Oba dva jsme tak zavředlí do debaty,že nesledujeme čas. Najednou se Roman začíná rychle loučit a já zjištuji,že už mám také „na čase“. Tuto užitečnou výměnu názoru a zkušeností, ukončujeme opět pozdravem a přáním „lovu zdar“! Je něco kolem půl páté a já se začínám oblékat na čekanou. Dnes beru své dva čtyřnohé pomocníky opět sebou. Po více jak půlhodinové cestě do revíru,dojíždím na polní křižovatku,kde mám v plánu parkovat auto a ještě před počátkem lovu,nechat své psíky vyběhat a „vyvenčit“. Pole už jsou úplně bez sněhové pokrývky a tak marně uvažuji nad tím,kde viděl kamarád ten slibovaný sníh. Vystupuji z auta,otevírám kufr,když v tom, vyjíždí z lesa auto. Přijíždí ke mě a já v něm poznávám syna, mého kamaráda. Diskuzí o lese a o dřevě,se začínají mé „venčíci“plány měnit. Nyní vyjíždí z lesa další auto,ve kterém příjíždí zmiňovaný kolega a otec kluka, se kterým jsem zrovna hovořil. Po pozdravu a podání ruky,přichází má první otázka. „Kde jsi viděl ten sníh?“ Lovecký přítel mi odpovídá,že na lesních cestách, je ještě bílo a že si mám najít v lese posed, ze kterého budu moci lovit. Čas se zase o něco posunul a já ukončuji naší debatu,nasedám do auta a rychle do blízkého lesa. Projíždím lesem,ale ani tady neleží moc sněhu. Objiždím kolem posedů,které uznávám za vhodné k lovu,ale kde nic,tu nic. V lese se začíná šeřit a na mne příchází zoufalost. Nyní mi v hlavě problýskne myšlenka „musíš na kazatelnu k norám“. A tedy měním směr a doufám, že aspoň tam bude trochu sněhu. Auto parkuji na křižovatce dvou svážnic. Vypouštím psíky a začínám se ustrojovat. Je už opravdu dost šero. Zamykám auto,když v tom slyším divný zvuk. Najednou kolem mne probíhá chlapík,který si šel o tomto čase do lesa zaběhat. V hlavě to zapracovalo a já v duchu zanadávám „nejraději bych tě nakopnul do p....e!“,ale aby jsem nezhoršoval už tak špatný pohled na myslivce,uctivě dotyčného zdavím a pokračuji svým směrem. Po rozježděné cestě,těžkou lesní technikou,přicházím zablácený k posedu,kde přechází má zoufalost,již ve zklamání. Také žáden sníh a tedy žádná šance k lovu. Vracím se k autu a vyjíždím z lesa. Dojíždím na křižovatku,kde jsem se potkal se svými přáteli. Pohlížím směrem k lesu a vidím, jak les lemuje uzký pás zbylého sněhu. V myšlenkách mi vzplála malá naděje. Z křižovatky to mám k nejbližší kazatelně asi třista metrů a tak opět vypouštím mé „krakeny“ a říkám si,když už nic ,tak se alespoň proběhnou. Pomalu postupujem ke kazatelně a následovně se na ní „zabydlujem“. Svou fenku nahoře raději přivazuji,protože posed není moc vysoký a fena mi už z této výšky, po výstřelu, párkrát seskočila. Je půl sedmé a tedy se dá říct,je venku tma. Dalekohledem projíždím kraj lesa. K mému údivu,je tady na volném prostoru,poměrně slušná viditelnost. Není tomu ani pět minut a z lesa něco vybíhá. Podle pohybu, určuji zvěř, jako zajíce. Dnes,vzhledem k nevalné světelnosti a kontrastu, musím mít dalekohled stále „přilepený“ na očích. Je krátce před sedmou a já vidím, jak asi 120 metrů odemne,vychází z lesa liška. Na střelbu to v žádném případě není,ale co kdyby přišla blíže? Takto uvažuji. K mému dalšímu údivu,vychází z lesa druhá liška,která přibíhá k té první a nyní vidím, jak lišky svádějí boj a nebo se snad jedná, o milostné hrátky? Obě se stavějí proti sobě, na zadní běhy a začínají jakoby panáčkovat. „Krásná podívaná“,říkám si a lovecká vášeň, je u mne potlačena do ústraní. Toto pozorování a kochání se překrásnými výjevy přírody,netrvá však dlouho a lišky mizí v lese. Odkládám dalekohled a ještě chvíli, si tento zážitek ve svých myšlenkách, jakoby „přehrávám“ znovu a znovu. Oči si odpočinuly a já opět kontroluji kraj lesa. A ejhle! … Přímo naproti mě, tak na osmdesát metrů,vyšla z lesa ,asi jedna z lišek. Chvíli ji pozoruji a nyní se již rozhoduji k lovu. Zvedám zbraň z berlení a začínám hledat lišku puškohledem. Už ji mám,ale šelma je v pohybu a já si zapnul poměrně silně světelný křížek,který mi při tom nedostatečném světle,nedovoluje přesně zamířit. Kmotra se vrací k lesu. Já odkládám zbraň a snižuji intenzitu svitu zaměřovače. Další pozorování, probíhá již opět přes „binokl“. Netrvá dlouho a liška je opět z lesa venku. Nyní se rozhodla a pokračuje přes pastvinu. Rychle odkládám dalekohled a již ve střelecké pozici,hledám svou kořist. Už ji vidím! Světelnost je opravdu na „hraně“,aby jsem vůbec mohl střílet. Táhnu s liškou,která je stále v pohybu. Je mi jasné,že střílet bych měl,jen se stoprocentní jistotou. Hlavou mi problýskne „musíš ji zastavit“ a tak přichází krátké „mucnutí“. Kmotra zastavuje a já ustaluji kříž a odmačkávám spoušť. Po ráně přichází jakoby druhá a tedy jsem si jist,že jsem svůj cíl zasáhl. Odkládám zbraň a dalekohledem již kontroluji směr, do kterého jsem střílel. Pod nohama slyším, dychtivě dýchat své psy,kteří už tuto situaci, dost dobře znají. Tichým syknutím,je uklidňuji. Krátkým pozorováním zjišťuji,že lišku jsem trefil,ale že ještě žije. Dostřelit ji nemůžu,protože leží a tím pádem je můj cíl nezaměřitelný. Říkám si „musíš rychle jednat“ a zvažuji situaci. Mám tak trochu obavy ,že pokud vypustím své bordíky,nastane boj,ze kterého bych je chtěl vyvarovat. Nic jiného mi ale nezbývá a tak ušetřit šelmě dalšího trápení,slézám potichu z kazatelny a snáším dolů i pejsky. Pomalu kráčím směrem ,kde si myslím, že liška leží. Psi mi jdou zatím poslušně za patama. Mé největší obavy jsou,aby se liška nezvedla a neutekla do lesa,kde by si ji mí psi asi našli, ale já, tak rychle né. „Hledej“ ! Přichází můj polotichý povel a „náruživci“ vyrážejí v před. Chvíli čekám a pak vytahuji baterku a svitím. Nikde nic. Najednou nalevo odemne,slyším boj a „krkání“lišky. Svítím tím směrem a vidím jedno velké klubíčko a v něm, pes, liška, pes, liška ...... Rychle se rozbíhám na pomoc mým „svěřencům“. Oba dva jsou ve chvatu,ale naštěstí né, jak slováci říkají „papuľa v papuľi“. Z kapsy vytahuji nůž a lišce ukončuji,její další trápení. Pak chvíli chválím své psíky,za dobře odvedenou práci. Teď již „náš“ úlovek,nesu ke kazatelně,kde ho nechávám ležet a zároveň na něj pokládám smrkovou větvičku,jako zdání poslední pocty. Se svými čtyřnohými kamarády,kráčím zpět k autu. Po nasednutí,přijíždím blíže k naložení úlovku. Opět pořizuji foto,které mi ještě dlouho bude připomínat tento pro mne „bojovný lovecký zážitek“. Lovu zdar!