Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Poslední týden jsem věnoval srnčí zvěří. Plán lovu sice nemáme splněný ani u první věkovky v srncích, ale má pozornost byla tentokrát zaměřena především na srny se srnčaty. V určování věku samotných srn jsem po těch letech stále tragéd a dost často ho proto odkládám. Ještě tak spolehlivě určím opožděné srnče, čiplenku, nebo srnu se zdravotními problémy, ale pokud jsou už velké kulaté a v zimním, stále dost tápu. Přitom na kvalitu srnčího obecně, má právě tento výběr vůbec největší vliv. V pondělí to bylo už čtvrté pole a zase vše přebarvené, většinou po jednom velkém srnčeti. Nakonec se však toto sezení ukázalo jako rozhodující, a to aniž bych lovil. Seděl jsem na konci podlouhlého pole U tří dubů a téměř na tmu jsem krom přede mnou pasoucích se šesti kusů, přečetl i vzdálené kukuřičné strniště. To bylo sice na půl kilometru, ale mezi patnácti tmavými přebarvenými kusy, byl dobře patrný i jeden červený. Pohlaví na tu dálku nebylo samozřejmě k poznání. Ve středu tedy vyrážím hned po práci na ono strniště Na hrbech. Je to rozlehlé zvlněné pole s málo možnostmi sezení a krytu. Vybírám tak nouzově vysoký kovový dvojákový posed uprostřed. Postupně až do tmy mi vytahuje celkem 29 kusů srnčího. Všichni přebarvení a váhově v normálu, červený kus nikde. Na přilehlém poli v travině je dalších šest kusů. Mezi nimi i srna se dvěma srnčaty, které v porovnání s ostatní populací vypadají dost malá. Slézám až po tmě, kdy ke strništi přijíždí kolega na čuníky. Informujeme se SMSkou a já už v hlavě připravuji zítřek. Je sváteční den 28.10.2021. Dopoledne s Kubou doplňujeme krmelce a ve čtyři už přijíždím z druhé strany traviny ke včelínu. Je zde před keři na okraji biopásu umístěna vyšší čtyrnožka. Vítr jde příznivě od ní do pole, a tak i já to přicházím z tohoto směru. Do půl hodiny se objevuje první přebarvená srna. Je opatrná a já dost patrný, a tak několikrát zatahuje a znovu vykukuje, než mi přivede představit svého potomka. Jde o velkého srnečka s menšími pučnicemi. Následně v rohu vytáhne vidlák a další srna bez srnčat. Vše velké a správně v zimním. Jako poslední účastník se v travině přede mnou jako duch zjeví samotná srna, celá v červeném. Beru ji hned do kříže, ale ještě deset minut ji vodím, pro případ nějakého odloženého potomka. Snažím si zapamatovat její figuru. Je buď hodně stará, nebo s nějakou zdravotní patálií. Obojímu by odpovídal vystouplý hřbet a propadlejší bedra. Srna se však vzdaluje ode mne, do biopásu pod duby. Blíží se horizont, a tak musím dobře volit místo výstřelu, vzadu kryté širokými kmeny. Steiner s tenkým nitkovým křížem, šestnáctinásobným zvětšením a se seřízenou paralaxou, spolu se Sakem v ráži .222 Rem, jsou výborní pomocníci. Nejslabším článkem na těch sto třicet metrů, se tak stávají mé ruce. Zapírám si oba lokty o opěrky a ve tři čtvrtě na šest, kdy mi srna ukáže odkrytý bok, rozhoduji o jejím osudu. Po ráně chvíli stojí, jako by byla minutá. Dost typická reakce 222ky na tuto vzdálenost. Udělá dva kroky zpět a padá. Krátké odkázání zadními běhy a zhasíná. Nechávám ji spočinout a zbytek srnčího zatáhnout do krytu, abych výstřel zbytečně nespojoval s posedem. Ještě za světa se pak myslivecky loučím s opravdu starou, snad sedmi-osmi letou dámou, která letos srnčata již nevodila. Diano díky za trpělivost, srnčímu a Lovu zdar. P.S. Proč já se s tím vlastně tak vypisuji, když stačí juknout do videí...