Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Včerejší večer se nám po dlouhé době umoudřilo počasí. Vybráno bez deště, s měsícem téměř v úplňku a bez větru se svítícími, zatím nezaoranými kukuřičnými strništi tomu prostě nešlo odolat. Rodinné povinnosti mě sice uvolňují až o půl desáté, ale vše vypadá slibně a navíc v břiše takový ten pocit či předtucha, s kterou o 10h opatrně přijíždím až k poslednímu vjezdu na pole v očekávání, že bude obsazeno kamarády v zeleném. Žádná reakce na baterku a tak si svítím na cestu, která vede velkým obloukem kolem řádně rozrytého řepkového pole, lemovaného kukuřičným strništěm. Po 15 min sezení se však na protějším posedu na rýze rozsvěcí světlo, a baterka posléze lemuje odchod jednoho z kolegů. Jelikož jsou posedy proti sobě, chvíli se vzpamatovávám ze šoku, vyhodnocuji vítr a opouštím zavětřené pole. Rozhodnu se pro pole za kolejemi, od kterého mě však ještě dělí strniště za rýhou. Po předchozím zážitku svítím hodně do dálky celou cestu přes pole, i když je světlo jak ve dne a zhasínám, až když dorazím ke kolejím současně s přijíždějícím nákladním vlakem. Ten se zdá být nekonečný, jelikož jede zvolna, ale neštěstí nezastavuje. Sotva utichne zvuk posledního vagónu, vytrhne mne z přemýšlení, kde přerazím trať, zvuk úplně jiný a z protější stěny lesa se vynořují divočáci. Vzdálenost 70m mi nedává moc času na přemýšlení a tak současně se zakleknutím sundávám krytky puškohledu, rozsvěcuji bod a natahuji napínáček. Tlupa se rychle přibližuje a obě bachyně se zastavují naostro a výstražně zvedají hlavu. V puškohledu si jich nevšímám a hledám nejmenší sele, všechny však vypadají stejně. Jedno se odděluje a natáčí zeširoka, dál nečekám. Po ne úplně přesné ráně na předek plece sele asi půl minuty odkazuje, zatím co ve stěně doznívá lomoz mizející tlupy. Lovu zdar a díky Všem, co tam na hoře řídí naše kroky!