Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Protože poslední dobou dny ubíhaly tak nějak jednotvárně a hodně pracovně, naznal partner, že je nejvyšší čas trochu orazit a přišel minulý týden s návrhem jet na prasata. Moje první reakce samozřejmě byla "Vždyť není měsíc, tam bude tma jak v pr*eli!" Ale po ujištění, že divočáci chodí brzo a vidět na ně je, jsem nemohla odmítnout. Jeli jsme v pátek spolu s naším dobrým kamarádem. Z auta vystupuju jako první a prakticky přímo u žebříku kazatelny – však se mi taky ti dva chlapi smějí, že je to jako rozvážka VIP lovců :-) Je osm hodin, za chvíli přichází první srna, pak ještě další dvě a nakonec i srnec, vytlučený „véčkový“ špičák, podle všeho starší kus. Pak už nic a pomalu se stmívá. Užívám si ten klid a pohodu, daleko od pracovního shonu a každodenních starostí a povinností. Před půl desátou se z lesa ozve zakvičení, zapraskají větvě a začne „divadlo“... Ještě před tím, než jsme se rozešli na posedy, jsem kolegovi líčila, že se mi dosud nestalo, aby prasata přišla, já vzala flintu a hned střílela. Že je vždycky aspoň nějakou dobu "pasu". A samozřejmě - ani tentokrát pro mě Diana neměla jiný program, takže dlouhé a předlouhé minuty s odjištěnou flintou v rameni, nataženým napínáčkem a rozsvíceným bodem koukám na černé shluky všeho možného a nemůžu dělat vůbec nic :-) Jelikož si prasátka pochutnávají na plevách a nejsou ode mě dál jak 50 metrů, vidím je i očima, ale jsou to samí „krtkové“ velikosti tak jaga a pak zase "nechutně velký hemely", na které bych se bála zmáčknout, zda je to opravdu lončák nebo slabší bachyně.. A pak jdou další kusy..a další..a další.. Někteří jsou pořád vlevo v plevách, někteří vpravo od cesty na bramborách, perou se mezi sebou, přebíhají sem a tam a mě už bolí ruka i rameno i všechno. Občas si pažbu podržím levou rukou a do pravé vezmu dalekohled.. No zkrátka opravdu minimálně dvacet minut jen koukám a poslouchám, jak ty potvory žerou, ty vpravo mě nezajímají, protože proti lesu jsou mnohem hůř k rozeznání a navíc je to o kus dál než ta parta vlevo. Pak začínají pomalu odcházet, z původních asi 30ti kusů je jich už jen něco přes polovinu a já se začínám hecovat do akce stylem „Kurňa Eriko dělej něco, voni se nažerou a pudou do pr*ele!“ :-) A začne losování - támhle, teď! Ne, nejde to. Teď stojí dobře! A už zas ne. Ten na ostro, hned jak se otočí! Jé, on utekl.. A tak zase jen sedím, koukám a čekám a nakonec vidím vlevo dva stejně velké kusy, jsou mírně v zákrytu - no taaak, uhni kousek... Konečně jeden z nich popojde až k cestě, jasně vidím, že stojí naširoko, hlavou doprava, takže červenou tečku za lopatku a tisknu spoušť.. Hromadný úprk, ťukám esemesku partnerovi „To ja.“ Odpověď je rychlá a stručná „A dobry“ a moje taky „Nevim.“ V jedenáct pro mě přijíždějí, jdeme na nástřel a nikde nic. Chodíme sem a tam, nakonec se už motáme jak vítr v bedně - což v tomto případě nevadí, jelikož psík, resp. fenička, kterou máme pro příp. dosled k dispozici je zkušená profesionálka a nevadí jí, ani kdyby to pošlapal regiment vojáků. Děláme kruhy, svítíme a blikáme jak v Las Vegas a nemáme nic :-( Jsem si „na tuty“ jistá umístěním zásahu, voláme pro psa a vracíme se k autu, abysme pro něj zajeli. Jen tak nějak automaticky si na cestě posvítím pod nohy a málem šlápnu do barvy! Tak zase psa zrušit a další pokus :-) Jdeme po minikapičkách, pak se to konečně rozbarví a za chvíli už ho máme.. Vstřel přes plíce, výstřel přes játra, z nástřelu 95 kroků. Lončák kňourek (věk cca 15 měsíců), hmotnost vyvrženého kusu bez běhů 38,5 kg. Můj letos třetí divočák, ulovený na stejném místě jako předešlí dva. Kulovnice ZKK 601 v ráži 308 Win, střelivo SB SP 11,7g. Lovu zdar.