Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Dnes jsem sám, rád a dobrovolně musel dělat celý den řidiče a závozníka, tož jsem ani nepočítal, že se někam dostanu. Nicméně vše šlo rychleji, než jsem čekal a v pět už jsem byl doma. Vydatný déšť nedával moc růžové vyhlídky na nějaké výlety do revíru, ale před sedmou se to zklidnilo, obloha se vyjasnila, takže hurá do zeleného a hurá ven. Beru flintu a přemýšlím kam. U kukuřice jsem včera ulovil lišku, tam tomu nechám klid. Zato na druhé straně revíru u řepky nad rybníkem, tam už jsem nebyl dobře měsíc. Je po dešti, vedle řepky posečená loučka, mno zkusíme druhou lištičku do páru. Na posed usedám ve čtvrt na osm, kopec mi dal zabrat tak akorát, abych se zadýchal jak starý kuřák, ale ne tolik abych propotil triko skrz. Dobře tomu tak, mokré oblečení bytostně nesnáším. Vítr stál při mně, jakýmsi zázrakem jsem si nezavětřoval ani les ani řepku, to tu nebývá zvykem. Za čtvrt hodinky se pod listnáči na kraji lesa objevil kus. Dalekohledem obeznávám šesteráčka, vrcholové a zadní výsady málem splývají do jedné plochy. Roček a tedy hodně dobrý. Nemám nic lepšího na práci, tak ho vodím v puškohledu na 12ku zvětšení a detailněji prohlížím růže, perlení a tak. Zkouším na něj zavábit, ale nemá ani nejmenší zájem. Srneček se pomaličku propásl na druhou stranu louky pod další les a tam zůstal. Jsem rád, nemusím tolik kontrolovat kraj řepky - není lepší "bezpečnostní systém", než srnčí. Pokud srneček zajistí, stačí sledovat směr jeho zájmu a je to. Za deset minut mrknu na srnce a vida, najednou tam stojí kusy dva a jeví o sebe zájem. Ale už na první pohled to nevypadá na milostné proháňky a kolečka. Mrknu novému kusu na hlavu a i na těch 120m vidím dva malé chomáčky srsti mezi slechy. Trochu to se mnou cuklo, že jsem se letos konečně dočkal paličkáče v lovitelných podmínkách, ale stejně raději kontroluju případné vemínko/střapec. Najít pak "růžkatou" srnu na nástřelu, to raději fakt ne. Tak přece paličkáč, zkontrolováno, potvrzeno, ale střílet se nedá - napůl horizont, tráva v cestě a turistická stezka za lesem. Pak se šesteráček rozhodl ukázat, kdo je tady "pánem" a popohnal mi paličkáče přes louku. Sice částečně směrem ke mně, ale bohužel i trochu za horizont. Naštěstí byly oba srnečci stejná "muší váha", takže paličkáč vprostřed louky zarazil a dál se odehnat nenechal. V tu chvíli jsem z něj viděl jen hlavu a krk. "No co, zkazit nemůžu nic..." vzal jsem vábničku a písknul srnu. Paličkáč překvapivě ihned zareagoval a vyrazil ke mně. Vedu ho v puškohledu...furt naostro, furt na ostro, furt na ostro a čím dál blíž pod posed, střelit není kam..."No tak zahni trošičku"...Pak se konečně postavil naširoko... a zradil mě ten prevít vítr! Paličkáč zavětřil a uskočil, jako píchnutý jehlou. Jenže tihle mladíci nejsou žádní opatrní staří pantátové a já sázel na jedno - že za pár metrů zarazí a ještě se nakratičko ohlédne, než z bekáním zmizí v dál. Proto jsem ho stále vedl v puškohledu a taky že jo. Za pět metrů zarazil a ukázal mi komoru...BAAC! Slyším úder kule do kamínků na louce a paličkáč mizí prudkým během do více jak 100m vzdáleného lesa. "No tak to teda potěš..." Slézám z posedu a přemýšlím, co bylo špatně: Rana na nějakých 25 metrů, v ostrém úhlu pod vysoký posed. Úhel jsem vzal i v té rychlosti v potaz, takže to by mělo být v cajku. Tráva nikde žádná. Na tuhle vzdálenost ze savažky strašná rana s přebytkem energie, takže dosled se dal čekat. Jen mě mate úplná absence značení zásahu a úder kule o kámen. Postupně procházím louku a vcházím do lesa v místě, kde srneček zabíhal. Už tahám z kapsy telefon, že to bude chtít psa na dosled, ale vpravo vidím, co jsem si přál. A štěstí stálo nadále při mně - srnec zhasnul přesně na kraji prudkého srázu. O metr dál a spadl by dolů do hustých kopřiv, to by dosledoval už vážně jenom pes. Poslední hryz, úlomek a veliká radost. Sice úplně jiný paličkáč, než na kterého teď chodím, ale to vůbec nevadí. Na toho "mého" času dost. 5,6x52r, SaB, cca 25m, mírně šikmá komora zcela bez značení, od nástřelu odběhl cca 130m, ale to po těchto extrémně blízkých ranách bývá...Lovu zdar!