Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

To je každopádně vrtkavé a člověk se bez něj v životě prostě neobejde. Je vcelku jedno jestli zrovna dobrzďujete ke koloně na D5, nebo jen čekáte po dvacáté na svoji vytouženou trofej. Nutně potřebujete krom svých zkušeností také něco, co se nenaučíte, co nekoupíte a co neovlivníte, ale o co o výsledku rozhodne nejvíc. Abych to zpět odlehčil, vraťme se k uplynulému víkendu, kde vás nebudu trápit těžkostmi lidského bytí, ale zaměřím se na ten liščí. Počasí u nás dopadlo na výbornou se sněhem jak na Ladových obrázcích. Trochu na obtíž bylo, že sníh oba volné dny připadl vždy až nad ránem a přesně čitelné obnovy se tak nekonaly. Na večerních čekaných to pro nás skleničkáře, však bylo TOP. Pátek jsem tak proseděl v lese s nadějí a výhledem na propusť pod cestou, která byla poslední dny už řádně oježděná. Mám tu na smrku přenosný žebřík s výhledem na broky, přesto jsem tomuto místu dával velké šance. Od šesti do deseti však úplně mrtvo. Sobotu večer tak pro změnu zkouším u polí. Bez obeznání vyrážím náhodně k jednomu z mála zatravněných polí. Je tu relativně dost zajíců, tak ať to dává případnému úspěchu nějaký smysl. Kvůli větru zasedám před sedmou hodinou k trnkám, na malý skládací posídek. Je sedm pod nulou a přemrzlé dřevo při balení do vaku hlasitě lupe. „Musíš si dát pozor na prudké pohyby,“ napomínám se. Do hodiny se rozštěká lišák na protějším poli u rybníka. Od něj mě však krom tři sta metrů, dělí také potok se zarostlou rýhou. Za ní je sice malý horizont, ale přes větve moc nevidím. Lišák se se svým „Hauu, hauu, hauur“ vydává k silnici a podél ní se přibližuje. Odpovídám mu vábničkou. V dalekohledu ho však nacházím až po pěti minutách. To už jde těsně za rýhou pod větvemi, ne však mým směrem. Skolí při tom do země a zní mi to, jak o sto metrů dál. Uprostřed je vysoký posed a u něho zrzka nečekaně zrychluje zpátky do pole. Velkým obloukem to stáčí znovu k rýze a žene před sebou druhý podlouhlý stín. Čekám, že přesadí potok směrem ke mně, ale už se na poli neobjevují. Po hodině se ozve zaskolení vpravo u balíku klád, kde mám odstavené auto. Znovu mu vrčím fenu a napínám zrak tím směrem, zároveň však ke svým příchozím stopám. Lišák je však kupodivu přesazuje a míří krajem traviny ke mně. Tak hlavně pomalu, v přemrzlém tichu bude vše slyšet. Napínáček, zvětšení, paralaxa, bod a lehce zatlačit do nově nainstalované krytky. Ta má však silnou pružinku a vyklouzává mě z prstů. Opisuje celý oblouk zakončený hlasitým umělohmotným cvaknutím. Lekneme se oba, a zatím co já se rovnám do osy, lišák pádí k lesu. Sleduji ho tečkou a křičím na něj, takhle rozjetého ho však už nic nezastaví. „Sakra, sakra, sakra,“ už jak jsem ji tam s fénem ve středu nasazoval, říkal jsem, že to otvíráním vytuním. Hold pohodář, co má na vše dost času. Kromě pošramoceného ega mě nic jiného nezebe, tak to v deset balím a vyrážím k domovu, ne však domů. Tam jen měním proviant, přibaluji trojnožku a už stoupám kopcem k zahrádkám za barákem. Po novém roce jsem tu sice už dvakrát úřadoval, při návratu z dopoledního krmení, se tu však zase nové stopy objevili. Zasedám v jedenáct a při vybrané obloze, -8° C a zvuku sněžných děl, tu marně trčím až do dvou ráno. Druhý den jsem samozřejmě na odpis a to ještě dopoledne se Soňou táhneme na saních ke krmelci nové koryto. Je z pětek fošen a má snad třicet kilo. To předchozí však černá rozebrala na třísky, tak tohle určitě do jara nezdolají. Večer se mi už ani moc nechce. Celý den se otepluje a sníh úplně změkl. Večerní ochlazení tak navíc zvedá mlhu. Leží mi však hlavě ten včerejšek. Nakonec se přemlouvám, že jen rychlovka, max. do deseti. Pod pantem krytky už mám kousek pěnovky, a tak o půl osmé přicházím k vysokému posedu na rýze. Budu tam s nechráněnými zády dost nápadný. Chce to lovit na dálku dřív, než si mě všimnou. Lezu zase do pytle, i když dnes bych to bez něj taky dal. Vše pozapínám, připravím vábničku, sundám řemen a začnu dalekohledem sondovat pole. U silnice zajíc a přede mnou srnčí, divím se, že si mě nevšimlo. Jedu pohledem zpátky a mezi větvemi zahlédnu klusat lišku. „A sakra, to je fofr“ Pomalu zvedám remington do ramene a krytku pouštím potichu do pěny. Liška prudce zrychluje a velmi blízko mění směr k rýze. Mám hodně zvětšeno, a tak se s ní srovnávám skoro až před potokem. Sykám, ona zaráží a já na třicet metrů pálím. Prudce vyráží zpět do pole. „Cože?“ Dávám flintu z ramene, vedu ji očima a rychle opatrně přebíjím. Po šedesáti metrech naštěstí zpomaluje, znovu ji tak hledám v puškohledu. Přijde mi najednou nějaká dlouhá až do okamžiku, kdy se rozdvojí. Jedna menší stojí zády ke mně a druhá ještě pár metrů popoběhne a obloučkem se stáčí na bok. Držím na ni tečku, když si najednou sedne a skácí se. Rychle přešajtrovávám na záda té druhé. Ta stojí jak přibitá a nevěřícně sleduje odkazující kolegyni. „Bác!“ Druhé sako dnes opouští hlaveň. Lišku zaboří do sněhu a ta ještě několikrát trhne oháňkou. Třetí náboj v komoře, ale už jsou obě zhaslé a bez pohybu. Rozklepe mě lovecká horečka, zatím co dalekohledem prohlížím dál se pasoucí nedaleko stojící srnčí. Je mě to blbý, tak sedím ještě půlhodiny, než dojdu k nepoměrně velké lišce s přesnou komorovou ranou a malému lišákovi s prostřelenými zády. Ten je v o dost horší srsti a s hrčou na zadním běhu po nějakém starším úrazu. Takže zpět na začátek. Jeden den mrznu bezúspěšně přes šest hodin, zatím co druhý nesedím ani dvě minuty a je vymalováno. Chtěl bych tedy poděkovat Dianě za to, že to tam nahoře tak hezky a nepředvídatelně rozděluje, Lovu zdar.