Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Mnoho zajímavých srnců mi před říjí i během ní zkřížilo cestu, ale pokaždé bezpečně odešli, protože přednost měli hosté a jubilanti našeho MS a navíc jsem chtěla konečně ulovit svou první „jedničku“, a tak pro mě byla většina srnců „tabu“. Jenže, znáte to – ti, co můžou lovit, ven buď nechodí, nebo za těch několik málo vycházek srnce nepotkají, zato já se neustále setkávala se srnci II. a III. věkové třídy a když už konečně přišel srnec mladší, byl to nadějný chovný kus... Postupem času jsem už byla smířená s tím, že druhého srnce letos již neulovím. Konec doby odlovu srnců se nezadržitelně blíží a já měla včera neodbytný pocit, že prostě musím jít ven a byla jsem pevně rozhodnutá, že je to moje poslední „trofejová vycházka“, dál se již budu věnovat jen holé a liškám... Zvolila jsem kazatelnu „Na Lomečku“ uprostřed pole, kde jsem měla obeznaného srnce. Třikrát mi ho v předešlých týdnech Diana nabídla a já ho třikrát s díky odmítla ulovit. Pak se srnec ztratil a já se včera jela podívat, zda se tam nepohybuje nějaký jiný.. Jenže při příjezdu cítím zklamání – všude kolem posedu je holá hlína, blízko je sice les, ale neviděla jsem jediný důvod, proč by z něj srnčí mělo chtít vyjít ven... Otáčím auto a váhám – mám jet jinam (ale kam?!) nebo to vzdát a vrátit se domů? Pomalu jedu zpět a vlevo registruji dva kusy srnčí zvěře.. Zastavuji, zvedám dalekohled k očím a začínám pociťovat lehký třes rukou – je to mladá srna a „můj“ vidlák... Okamžitě pokračuji v cestě, pak zatáčím doleva, vjíždím do lesa, kde nechávám auto. Beru kulovnici a „vidličku“ a vydávám se krajem lesa směrem k místu, kde jsem je zahlédla. Jdu vlastně stejnou cestou, jako při ulovení prvního letošního srnce. Budu mít stejné štěstí? To zatím netuším, vím jen, že musím co nejrychleji a zároveň co nejopatrněji dojít k žebříku, který stojí na okraji lesa a doufat, že srnčí mezitím pomalu půjde stejným směrem. Cesta je náročná, všude je spousta suchého listí, větviček a dalších „nášlapných pastí“. Jsem už dost daleko od hlavní cesty a koutkem oka zahlédnu vlevo na poli rychlý pohyb – první kus, za ním druhý, míří přímo k lesu a pak se mi ztratí za stromy a keři. Byli rychlejší než já. Dál už tedy musím opravdu po centimetrech a když se krajem lesa mihne srnčí tělo, klesám na kolena, kulovnici zapírám do vidličky a čekám... Srnec se lehkým poklusem blíží lesní cestičkou přímo ke mě! Zastaví se sotva 30 metrů ode mě, otáčí se doleva, kousek ještě popojde a pak sklání hlavu k maliníku... Znovu ho obeznávám, potřebuji mít stoprocentní jistotu, že je to on. Žádné zadní výsady ale nevidím, tak už jen čekám, až se lépe postaví.. Jenže se tak neděje, v puškohledu stále vidím jen hlavu s krkem a sotva polovinu plece, ostatní kryje silný smrk. Najednou srnec prudce zvedá hlavu a zpříma se dívá přímo na mě.. Už nemůžu dále čekat, teď jde o vteřiny, než srnec odskočí a tak s tichým zašeptáním „Odpusť mi...“ tisknu spoušť... Srnec se láme v ohni a se mnou lomcuje nefalšovaná lovecká horečka. Je po všem. Chvíli ještě čekám a najednou to na okraji lesa zašustí – stojí tam opuštěná čiplenka, tichounce píská a volá svého srnčího partnera... Je velmi blízko, ale o střelbě neuvažuji ani na vteřinu, nepřipadá mi to vůči ní fér. Když odskočí, lámu z vedle stojícího mladého buku větvičku a pomalu jdu ke zhaslému kusu. Vzdávám mu poslední poctu a děkuji Dianě a sv. Hubertovi za nevšední zážitek a dobrou trofej. Lovu zdar! Kulovnice ZKK 601 v ráži 308 Win, střelivo Lapua Mega 12g Vzdálenost cca 30m, v ohni Hmotnost vyvrženého kusu (bez hlavy a běhů) 14,5 kg.