Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Opět uběhl rok a nastala doba odstřelu srnců. Již od března, jsem chodila po revíru a obhlížela srnce vhodné k odstřelu. Jednoho dne, spíš náhodou jsem v revíru potkala raritního srnce, se zajímavou trofejí. Od té doby jsem v hlavě jiného srnce neměla. Často jsem chodila srnečka sledovat a už jsem se nemohla dočkat doby odstřelu. Srnec vycházel téměř pravidelně, poměrně ve stejnou dobu a vždy na dostřel. Den před dobou, povolenou k lovu, srnec opět vytáhl z lesa, ve vzdálenost, asi 40 metrů a popásal se před posedem. V duchu si říkám, je to dobré, bude to hračka, však se tě zítra dočkám. A tak začal můj lov. Druhý den, natěšená na lov, jsem se vydala v podvečer na čekanou. Velké bylo moje zklamání, když srnec nepřišel. Ani další den se neukázal. Následující čekanou sic přišel, ale mihl se jako stín a ztratil se v podrostu. Další čekanou, další zklamání, cestou k autu jsem si ho zradila. Ani další čekané, nebyli úspěšné a srnec se objevil, pokaždé někde jinde a pokaždé mimo dostřel. I taktiku jsem změnila a seděla na zemi v lese, kde jsem tušila, že asi přechází, ale srnce, jsem ani koutkem oka nezahlédla. A tak to šlo, den za dnem, až do 2. 6. Vzrostlé obilí, už znemožňovalo výstřel a tak jsem si den před tím, vyšlapala v obilí skulinku, asi 3 metry dlouhou a metr širokou. Asi v těch místech, kde jsem srnce viděla párkrát přejít. A opět nic. Další den jsem šla na čekanou, spíš, že byl krásný večer, než s úmyslem lovit, ale vyplatilo se. Srnec vstal z obilí, asi ve čtvrt na devět. Překvapená, že ho vidím, beru pomalu do ruky kulovnici a přes puškohled se ještě ujišťuji, že je to on. Je to on, o tom není pochyb. V obilí se téměř ztrácel a jen parůžky prozrazovali, že je to on, ale šel špatným směrem. V tu chvíli, se pár metrů od posedu zvedá šmolinka. Srnec zastaví, jistí, po té se otáčí a míří za srnou, přesně přes vyšlapané, připravené obilí. Táhnu s ním a čekám na vhodný okamžik. Srdce mi tluče jako hrom a kříž se pohybuje v rytmu srdce. To není dobré, říkám si v duchu a zhluboka dýchám, když se uklidním, opět se snažím usadit záměrný kříž na komoru, teď už s větší jistotou. Bohužel svoji první šanci propásnu, srnec prošel vyšlapanou cestou příliš rychle a nestačím zamířit, natož vystřelit. Srnec se stáčí a míří směrem k lesu, hlídám si ho a čekám, až se někde v obilí, objeví skulinka a budu moci s jistotou vystřelit na komoru. Vzápětí obilí řídne, srnec stojí na ostro, ale je dobře viditelný, čekám, až se natočí, až udělá krok. Otáčí se a v tu chvíli stojí na široko. Usazuji kříž na komoře a ujišťuji se, že žádné stéblo nekříží trasu střely. Mačkám spoušť, padá výstřel a v puškohledu vidím značení srnce mírným poklesem v před a vyražením dopředu. Srnec zabíhá do houští, poslouchám, sice ho nevidím, ale slyším ho odkazovat. Je slyšet šustění trávy a během chvilky je hrobové ticho. Čekám 20 minut a slézám z posedu. Hledání nástřelu není nutné. Tělo srnce v začínajícím šeru krásně svítí na pokraji houštiny. Prohlížím si trofej a mám velkou radost. Trofej dobrá a rána posazená přesně tam, kam jsem mířila. Vkládám srnci poslední hryz, ještě pár záběrů fotoaparátem do lovecké kroniky a chvilka rozjímání. Klečím u něho a sleduji okolí kolem sebe. Den vyhasíná, začíná noc a ten den vyhasl život jednoho raritního srnce.