Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

… tak jsem poslední tři dny doma začal hlásit své noční čekané. A začalo to přitom velmi náhodně. Minulý týden jsem obeznal cca 60kg samotného lončáka, který dost (ne)pravidelně přecházel přes pole posekaného jílku do kukuřice. Ten den mě nakonec také přišel až pod posed, ale jelikož jsem v borku za sebou slyšel tlupu, rozhodl jsem se nestřílet, ale do půlnoci jsem se jich však už nedočkal. Při zpáteční cestě domů mi pak přes cestu přeběhla liška a bylo to jen o fous, že mě nevysadila z motorky. Bylo to už na kraji města a tak jsem zastavil za prvním barákem, nakrmil kulobrok 3,5 mm a šel ji vynadat. Na pšeničném strništi nasvíceném od VČE bylo vidět jak ve dne, ale kmotra nikde. Jen v dáli jedenáct černých pomalu se pasoucích fleků, připomínajících na žlutém strništi ony bizony a tak se mi k nim indiánským způsobem krytý zarostlou rýhou podařilo dostat až na 100m. Výhoda osvětleného pole hned za městem je bohužel vykoupena obklopením hustou zástavbou chatek a nízkým horizontem, prakticky bez možností bezpečné střelby. Po dalších dvou hodinách tedy místo opatrně opouštím a to i přes to, že se k zmíněné tlupě připojila další tříčlenná parta lončáků. Následující den vyrážím na jedenáctou a využívám stožáru uprostřed pole. Tlupa vytahuje ještě dřív, než stačím usednout na podestu. Bohužel si vybírají plot kolem VČE a pomalu se podél něho přemisťují až k silnici, kde mám odstavené auto a po další hodinu bagrují pole přímo pod lampami. Mezi tím se z přilehlé bývalé cihelny vynořují tři větší kusy a po chvíli jištění se rychle vydávají přes pole. V krátkém zastavení mezi stožáry pak vidím v puškohledu přejíždějícím po komoře nejmenšího lončáka, kromě střapce také na horizontu svítící okénko nejbližší chatky. Zastavení trvá jen okamžik a tříčlenné pendolíno mizí v dáli. Současně s ním se však dává do pohybu i tlupa od silnice a bez zastavení mizí za lončáky. No nic do třetice všeho dobrého pomyslím si, když včera po desáté usedám na místo. Po hodině pomalu vyklízí pole srnčí a na vzdáleném konci se vynořuje mých jedenáct “bizonů“. Následující dvě hodiny se však pasou mimo dostřel. Už to začínám pomalu vzdávat, když tu najednou od plotu Čezu s rachotem vyráží po pole druhá desetičlenná tlupa. Jsou dost nervózní a neustále se drží pohromadě, nicméně se nakonec přesunují do míst, kde se dá bezpečně střílet. Navíc se jedno zvědavé sele otáčí a odděluje z chumlu. Jsem dobře zapřený, světla tolik, že ani nerozsvěcím červený bod. Vydechuji, ustaluji kříž těsně za plecí a lehce přitahuji napínáček. Slabý déšť polyká zvuk výstřelu a po oranžovém zášlehu plamene se sele ve 120-ti metrech láme v ohni, padá a bez dalšího odkazování zůstává ležet. V dalekohledu pak pozoruji, jak obě dvě tlupy spěšně opouštějí pole, každá do jiného kouta. O chvíli později již poklekám nad 20-ti kilovým kňourkem, vzdávám mu poctu a při vkládání posledního hryzu a rozjímání nad právě prožitým lovem, v duchu děkuji mysliveckým patronům za přízeň a pronáším Lovu zdar!