Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Půle ledna je za námí a po nedávném pohřbu rodinného přislušníka, je nálada u nás doma, více jak smuteční. I přesto zanechávám manželku samotnou doma a odjíždím na lov lišek. Jejího pochopení,v této těžké chvíli, si vážím nejvíce. Počasí je více jak optimální. Teploměr ukazuje mínus 6 stupňů, bezvětří a měsíc v úplňku. Co více si může srdce každého „liškaře“ přát ? Dnes beru na lov i svou druhou družku, tedy sedmiletou bordinu. Třicetikilometrová cesta do revíru proběhla v pohodě a já měl zároveň dost času na to, rozhodnout se kam si dnes půjdu sednout. Volím tedy kazatelnu hned za vesnicí, ze které jsem měl v létech minulých mnoho loveckých, jak úspěchů, tak i zážitků. Na kazatelnu usedáme krátce před půl sedmou. Kontrola zbraně, je už zažitým rituálem, před začátkem každého lovu. Mí tři služebníci, „dlouhý“ (6,5*57R) , „široký“ (16/70) a bystrozraký (22 Hornet) jsou již uzavřeni ve svých komorách a tak nezbývá nic jiného, než čekat a sledovat. Na kostele odbíjí sedmou a z vesnice se ozývají hlasy dětí, které si užívají sněhové nadílky z minulých dní. Já občas přiložím dalekohled k očím a „sjedu“ kraj lesa, ze kterého kmotry vytahují na volnou plochu. Nikde nic. V tom spatřuji mezi stromy problikávat světlo baterky a je mi hned jasné, že má čekaná bude narušena návštěvou. Nemusel jsem čekat dlouho a již se předemnou promenádují dvě dívčiny se svým psíkem. Naštěstí jejich návštěva netrvá dlouho a jejich čtyřnohý kamarád si poměrně rychle ulevil. Nastává opětovné ticho a já se mám znovu na pozoru. Nyní však upírám svůj zrak k podlaze kazatelny a v hlavě se mi honí různé myšlenky a vzpomínky. V tom okrajem pravého oka registruji pohyb. Zůstávám strnulý bez pohybu, protože tento by vedl jen k zrazení zvěře která se ke mně přibližuje, po mnou vyšlapaným chodníčkem. Když už je tmavý bod poměrně blízko, zjišťuji i bez dalekohledu, že se jedná o zajíce a uvolňují své tělo z nehybné polohy. Na kostele odbíjí desátou a já, za více jak tři hodiny čekání, neviděl ani jednu kmotru. Rozhoduji se tedy pro mnou vyrobené „hudební nástroje“ a tichem se již nese bolestivé vřeštění zajíce. Po krátké odmlce, dodávám na bolesti větší intenzitu. A jak je již známo, že akce vyvolává reakci, tak i v tomto případě tomu není jinak a já již spatřuji jak se z lesa vynořil tmavý stín a přibližuje se v mé směru. Ano, je to ona ! Vchází do hlubšího sněhu, kdy její náprsenka lehce klouže po třpitících se kristalcích prozmrzlého sněhu a za sebou zanechává svými krůčky nesmazatelnou stopu v podobě nepravidelné čáry. To jsou ty okamžiky, pro které se oplatí člověku žít. Liška pomalu a nedůvěřivě přichází stále blíž a blíž. Já uchopuji zbraň do ruky a v tom má fena znervózní, protože už ví co bude následovat a nejraději by si to s kmotrou vyřídila sama. Její nervozita se stává pro náš lov osudnou, kdy liška okamžitě reaguje a odbíhá k lesu, do kterého i zatahuje. I když jsem po třech hodinách lehce promrzlý, nemám to feně za zlé a v klidu odkládám zbraň na berlení. Další čekání však na tomto místě nemá cenu a proto se rozhoduji změnit místo a přejíždím na druhou stranu vesnice. Tentokrát již zanechávám odpočívat bordinu v autě a sám pomalu kráčím ke kazatelně, která je umístěna na konci remízku dělící pole od louky. Také vítečné místo, o kterém bych dokázal napsat knížku. Usedám tedy dnes již podruhé a mé očekávání je opět na nejvyšším levelu. Nyní se již den pomalu chýlí ke konci a je těsně před půlnoci. Opět žáden pohyb, což mne irituje. Tohle z posledních let vůbec neznám a přemýšlím o tom, kde se asi stala chyba. Z mého očekávání se pomalu stává přání, ale i to vypadá beznadějně. Mám tedy poslední možnost......... „ Guáauu,guáauu,guáauu...se nyní opět rozléhá po volné krajině a přerušuje křehké ticho přírody. Takhle to zkouším ještě dvakrát, když při nedokončeném poslední pokusu, se opět vynořuje z lesa rychle se pohybující podlouhlý stín. Hned mi je jasné, že své očekávání a zároveň i přání, jsem svým umem zrealizoval a naplnil. Nyní jen neudělat sebemenší chybu ! Zbraň mám již v rameni a hlaveň položenou na levé ruce, kterou jsem se uchopil za přední berlení. Liška postupuje ve vysokém sněhu vyšlapanou stopou, k jejímu rychlejšímu přemístění. Její pohyb již však kontroluji přes optický zaměřovač a záměrný kříž „pluje“ s liščím tělem. Když se kmotra dostává do vzdálenosti, kterou vyhodnocuji jako optimální ke střelbě, jemně mucnu na ústech. Okamžitá reflektivní reakce, pozvednutí hlavy, slechy do špiček.... a v tom se již odráží o hranu lesa třesk po spáleném střelném prachu. Liška se po ráně převrací na hřbet, odkazuje …... zhasíná. Jelikož je již pokročilá doba a já musím brzo ráno do práce, opouštím kazatelnu a jdu ke svému úlovku. Dle velikosti těla, odhaduji že by se mohlo jednat o lišáka, ale když si však lišku prohlížím důkladněji, zjišťuji, že se jedná o silnou fenu, které dokonce chybí pravé světlo a na přední části čenichu i ochlupení. Netuším jestli tímto zraněním liška moc trpěla, ale její kondice tomu zatím nenasvědčuje. V každém případě, jakékoliv zranění, je pro divokou zvěř velkým hendicapem. Pomalu se tedy se svým úlovkem ubírám k autu, kdy mi mou cestu krásně nasvěcuje měsíček, v celé jeho kráse. Po více jak 5 hodinách strávených pod širým nebem, je má duše opět naplněna tou nejpozitivnější energií, o kterou se budu snažit podělit i s mou milovanou chotí. Lovu a věčné kráse naší přírody zdar !