Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Tak znovu po roce stojím u zasetého kukuřičného pole a nemůžu tedy říct, že by se mi po tom nějak moc stýskalo. Pondělní Hukinolovou brigádu za mě vzala žena a ani nemám to srdce ji říct, kolik po dvou dnech přibylo nově nakypřených řádků. Zítra zkusíme nasadit Bártíkova rysa v krabičce, ale dnes bude muset postačit staré dobré Plumbum. Jde o momentálně jediné popcornové pole, bohužel však v místech s velkým pohybem lidí. Jediné možný výchovný zásahu je tak z aleje lemující přilehlou silnici směrem k lesu za rybníkem. Zde také první hodinku opřený o jívu marně zevluji a oproti zprávám o včerejších třiceti viděných kusech hned zvečera, pasu jen dva zajdy. Ty mi krásně osvětluje dokonale kulatý zářící kotouč nad hlavou. Po delší době je vybráno a viditelnost zkombinovaná s přísvitem přilehlého vlakového překladiště je natolik parádní, že nakonec rozeznávám o dvě pole dál tlupu černé, právě sestupující z lesa do traviny. Vím, kam mají namířeno, a tak jim jdu polem naproti s tím, že se u stožáru uprostřed sejdeme. Tráva je téměř po kolena, kalhoty z ní jak tampón vytahují všechnu vláhu a nohy každým krokem těžknou. Když jsem téměř na místě, ozývají se za mnou na silnici výkřiky a hlasitý zvuk repráku, doprovázený mihotáním baterky. Ve Steineru vidím, jak větší kusy tlupy zvedají rýje a následně kvapem vše mizí v lese. Sakra! Zpět se mi už nechce a tak docházím až k rýze dělící pastvinu od lesa a soukám se na posed na třešni, abych trochu proschnul. Vůně kukuřice je asi velký pokušení, a tak po hodině je tlupa znovu venku. Snažím se v ní zorientovat Vpravo tři velké kusy v hodně vysokém porostu, pod které nevidím, vlevo dva větší a dva menší kusy. Jako poslední z lesa vytahuje vodící bachna, pod kterou ve vyjeté cestě napočítám devět markazínů. Hlasitě se pasou na trávě a pomalu postupují směr kukuřice. Jdou tedy na můj vkus až moc pomalu, a tak až po dalších čtyřiceti minutách konečně jeden z menších lončáků zastavuje naširoko ve vyjeté koleji směrem od lesa a zvedá hlavou. Červenou tečku Meostáru ustaluji na pleci a poloplášťové Sako se vydává na svoji poslední osmdesátimetrovou pouť. Poměrně tichý zvuk výstřelu, ale jasně slyšitelný úhoz kule, směruje zbytek tlupy zpátky do lesa. Zasažený kus v trávě nevidím, tak přepočítávám ty kusy. Je jich o jednoho méně, a tak podle vyšších stromů na horizontu vytyčuji směr nástřelu a než to zapomenu slézám a cestou beru úlomky. Dnes dokonce i bez virtuálního cíga. Čtyřicetikilová lončačka leží tam, kde ji kule dostihla. Po červené práci se vracím zpět polem pro auto. V rohu u silnice však na kukuřici hoduje dalších šest převelikých kusů a další se objevují na kraji houštiny před autem. Opírám se o strom a v puškohledu přebírám. Všechny kusy v dosahu jsou však viditelně otahané a drobotina mezi nimi lítá od jednoho k druhému. Jsou dost hlasití a všichni dospělí jak přes kopírák. Najednou ucítím chlad v zátylku a než natočím hlavu a zvednu větrník, ozývá se hluboké odfouknutí a rachot, jak když zazvoní ve škole přestávka. Vlastně nevím, jak to děcka v těch náhubkách mají dnes, ale za nás to tak probíhalo. Vzhledem k pokročilé hodině a tomu co mě ještě čeká, jsem za toto řešení vlastně rád. Posledním problémem se pak stává dosažení vozu. Ten stojí mezi dvěma hangáry a prasata pobíhají všude kolem. V baterce kontroluji dvě největší bachyně stojící hned za autem. Temně vrčí, neboť selata kolem mých noh jsou na druhé straně cesty a jdou jak můry za světlem. Nejprve k nim klidně promlouvám, ale s pohybem bachyní rychle přidávám na intenzitě hlasu. Nevím přesně, ale myslím, že dojde i na nějaká ta vypípana slova a hysterický křik. Nakonec se přeci jen nějak domlouváme a já vyrážím vstříc dalšímu, tentokráte bílému nočnímu dobrodružství. Tak Diano, díky za tu dnešní přízeň, i když dobře víš, že čuníky zrovna moc nemusím. Když si pak ve dvě ráno posunuji budík, přemýšlím, kolik že ještě starostí nás čeká, než se na poli konečně ukážou první vytoužené lístky. Lovu zdar.