Povídka - Fotografie - Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

ve fotkáchve videíchv inzerci

E-mail:
Heslo:
nová registrace | zapomenuté heslo

Vzpomínka na dančí říji 2022
vloženo: 15.10.2024 13:03
autor: Petr Rolinc

NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2012
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2013
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2014
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2015
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2016
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2017
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2018
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2019
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2020
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2021
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2022
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2023
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2024

• úlovky (ČR, SR) (17223)
• úlovky (svět) (2159)
• trofeje (4695)
• historie (3858)
• zvěř v přírodě (42968)
• zvěř v zajetí (3713)
• příroda (39042)
• lovecké výstavy (1538)
• lovecký pes (13501)
• zbraně (2567)
• lidé (4648)
• fotopast (15474)
• myslivecké umění (4820)
• myslivecký interiér (457)
• shozy (jelení, srnčí atd.) (7003)
• ptactvo v přírodě (19992)
• hmyz v přírodě (7014)
• obojživelníci a plazi (1341)
• květiny a houby (15511)
• myslivecké stavby (3925)
• sokolnictví (512)
• ostatní (24435)

úlovky (ČR, SR)

Ještě jedna...
vloženo: 26.12.2015 14:18
autor: Jiri Krampera

úlovky (svět)

Sibírsky los - Rusko
vloženo: 14.2.2017 14:36
autor: mirojevo

trofeje

rarita 2012
vloženo: 20.3.2013 21:47
autor: Trlifaj Vladimír

zvěř v přírodě

Drbání je nutnost
vloženo: 2.2.2020 09:34
autor: Děda z lesa

zbraně

Trochu jiný tesák
vloženo: 28.10.2019 21:35
autor: Karel Obrtál

fotopast

Opatrná
vloženo: 5.6.2016 15:04
autor: Kamil Špaček

myslivecké umění

.S.
vloženo: 24.1.2013 18:02
autor: Marek Horňák

• 236396 fotek (0 dnes)
• 8124 videí (1 dnes)
• 332 odkazů (0 dnes)
• 9198 inzerátů (0 dnes)
• 289 diskuzí (0 dnes)
• 752791 komentářů fotek (1 dnes)
• 12956 komentářů videí (0 dnes)
• 3318318 hlasování fotek (22 dnes)
• 56696 hlasování videí (0 dnes)
• 38212 registrovaných uživatelů
  1 dnes nových, 6 online

Více informací

« novější foto

starší foto »

Povídka

Tak jste mě nakonec vyhecovali, a já vstoupil do neznámých vod :-( Zkusil jsem dopsat povídku, kterou jsem začal někdy před třemi lety po jedné takové „vydařené“ naháňce, ale tenkrát mi došla inspirace i trpělivost. Tak kdo máte trochu času a nadhledu a prokoušete se až do konce, budu rád za vaše názory. Ještě malé varování, moje milovaná Soňa mi při editůře (a věřte, že jsem ji to nezáviděl a jsem ji za to vděčný), vyčetla smutný a patetický konec, takový moc ze života. Tak tedy .....

Šestý
Fu-fu-fuf...... Dešťová kapka mi spadla přímo do nosu a já ji cejtím až v puse. Přestože se mi už podařilo rozlepit i druhý oko, vidím stejný prd, jako když jsem s tím začal. To rytmický šustění samozřejmě není vítr, ale zase leje. Ten zvuk poznám i po slepu. Rozklepe mě vlezlá mokrá zima a já znám jen jedinej způsob jak to utnout. Pokrčím obě přední, zadní protáhnout, až se v kloubech ozve lupnutí, prohnout záda do luku a držet všechny svaly zatnutý, dokud tělem neprojede to elektrizující zaklepání končící až ve spáncích. Pak už jen rychle na všechny čtyři. Při oklepávání koukám, že brácha i všechny čtyři ségry jsou nacpaný pod vyvráceným smrčkem, o kterým včera máma tvrdila, že je to nejlepší a nejsušší bejvák světa. Nevím, jestli je to tím, že jsem ze všech sourozenců nejmenší nebo sebou v noci tak melu, ale vždy se probouzím minimálně metr od toho spokojenýho a vyhřátýho klubka…

Do hodiny bude svítat. Za ty dva měsíce života to už poznám přesně. I když je takhle zataženo a není vidět jediná hvězda. Máma je samozřejmě zase fuč. Poslední tejden to dělá pravidelně. Nad ránem najde bezpečný místo, dá nám napít, počká, až usnem a pak se vytratí jako pára z čumáku. Před rozedněním je zas zpátky a spokojeně chrupe, jako by se nechumelilo. Trochu se bojím, jestli nám neshání toho tátu. Tuhle totiž, když ségry zase dělaly bordel, jenom zavrčela: „Počkejte, až se vrátí táta, ten vám natrhne slejšky a zmaluje prdel!“ No, nicméně jsme zatím neměli tu čest.

Takže teď mám necelou hodinu na to, abych vyrostl, dospěl a poznal svět. Moje chvíle slávy, od které mě dělí jediná maličkost - poslední nízkej smrček tejhle houštiny. Pak padesátimetrová otevřená paseka, přeskočit cestu a jsem ve světě dospělých, kde se ti splní vše, na co pomyslíš. Tak nevím, proč si tohle opakuju už potřetí. Hlavu už mám stejně venku. Jenže ta paseka je teď už minimálně stometrová, a co hůř, z větší části bílá jak měsíc za úplňku. Na můj vkus je toho sněhu fakt moc a v kombinaci s těma mejma proužkama (dle naší mámy hitem tohoto roku a vrcholem kamuflážní evoluce) - fakt paráda! Jenže jednou to už přeci musím zkusit. Krok, dva a už běžím. Přivírám při tom oči a před cestou se prudce otáčím. Za mnou se táhne šňůra stop jak navlečené korálky a z naší rodné houštiny zůstala najednou jen černá neprostupná hradba. Mám strach, mám hroznej strach, ale ne jako ten, kdy se zase nedostanu k plnýmu cecíku. Tenhle jde zevnitř. Pomalu couvám, ale něco tam uvnitř mě přesvědčuje: „Běž, utíkej, poznávej!“ A tak přeskakuju cestu a zastavuji až na úpatí svahu pod ochranou vysokých stromů, pod nimiž už není po sněhu ani památky.

Kroky zde šustí a tak nádherně to tu voní v rozrytém listí. Bořím čumák do té nádhery a bezmyšlenkovitě s ním jezdím sem a tam. Když pak zvednu hlavu, abych odfrkl tu tmavou a vlhkou zem, mezi zuby to párkrát křupne. Prvotní úlek okamžitě střídá široký úsměv a na patře se rozlévá lahodná oříšková chuť mých prvních bukvic. Znovu a znovu se nořím pod vrstvu listí a špičkou jazyka vytahuji další lahodný trojhránky. Tu se však zpovzdálí k mým malým ouškám donese rytmický zvuk hlubokého a neustále se zesilujícího bafání. Vím, kdo ho vydává. Znám ty protivné bezocasé lišky s vyceněnými zuby, co chňapají za paty a vždy doprovází své dvounohé smraďochy s blesky, co panáčkují jak kuny.... Jenže jak tohle všechno vlastně vím? Proč tu nasládlou chuť v puse vystřídaly hořké a zpěněné sliny?

Chrr-fu-fuf.... Další kapka mi spadla přímo do nosu a já prudce otvírám oči. Ale hned je hmouřím před ranními paprsky. Srdce mi buší jak zplašený, zase ten samý sen, co se mi poslední dobou vrací furt dokola. Vlastně nejde úplně o sen. Takhle nějak to tenkrát bylo. Аlespoň tak si to ráno před pěti lety, kdy jsem se neslavně ztratil, matně pamatuju. Navíc ten zvuk mi zní v uších neustále – a to je divný. Oklepávám sníh z hlavy a zvedám se z pod smrčku. Ta bílá peřina, co jsem si chvíli zchrupl, se pěkně zvedla a tak natahuju nos co nejvíc vzhůru. Ne fakt nespím. Ten zdálky se nesoucí pronikavý ňafavý zvuk je doprovázen štiplavým pachem. Ještě štěstí, že jsem před zalehnutím, i když utahanej, nevynechal svý bezpečný kolečko, vrácený a natočený proti větru. Do doléhajících zvuků se přimýchává klepání a výkřiky těch splašenejch dvounohejch kun. Prudké zalámání přede mnou mě donutí counout zpět pod záclonu smrčku a zároveň mi samovolně zježí štětiny na zádech. Patovou chvíli ticha nakonec přeruší další prasklá větev. Ze závěje přede mnou vyskočí srna. Ještě ve vzduchu, než dopadne na zem, mně registruje a okamžitě s prudkou nadávkou odskakuje, obíhá smrček a mizí na ochozu směrem k potoku. Víc než ta nadávka mně však znepokojuje její úzkostný výraz doširoka otevřených očí. Rozumím ji. Hned se mi vybaví vzpomínka na minulou zimu, kdy se mi při podobné akci daleko odsud, zakousl do paty smraďochův hrom. Bylo to tenkrát o štětiny, ale nakonec jsem jim, i těm jejich zaprodanejm liškám utekl. Jako talisman jsem si odnesl zkrácenou zadní nohu pod kotníkem. Ta malá daň za život se hojila až do jara, ale kupodivu se s tím jak takž běhat dá.

Zesilující hluk před mnou mne otáčí a instinktivně nutí běžet k potoku, kde před chvílí zmizela srna. Krytý korytem zamrzlého potoku se dostávám na velký srnčí chodník vedoucí kolem staré rozpadlé oplocenky. Za ní však odbočím do hustých břízek a stoupám svojí osvědčenou cestou do svahu. Poslední úzká mlazina, za ní už jen cesta oddělující mně od bezpečí Zádoleckého hřebenu, podrostlého boučím tak hustým, že se do něj nikdo z těch, co jsou za mnou, neodváží. Chrrr....prudce zarážím. Ten zvuk byl krátký, ale jasný. Sem nepatří a přišel z okraje mlaziny. Pomalu obcházím velký vývrat a snažím se rozeznat nějaký pohyb u cesty. Slunko je už vysoko a přechod cesty do bukáče se třpytivě leskne. Nikde nic, vyměřuju nejkratší cestu z mlaziny, abych zůstal alespoň částečně krytý. Zrak není mojí silnou stránkou, přesto však na okamžik postřehnu krátký rudý zážeh a pomalu stoupající dým za velkým bukem nad cestou. Zmocňuje se mě panika. Obrovské nutkání rozběhnout se těch posledních 50 metrů ke svobodě mi znovu připomnělo, jak jsem před pěti lety stál v pruhovaném pyžamu před stejným pokušením a jak špatně to tenkrát dopadlo. Nejseš malej tak přemejšlej! Hluk za mými zády je protivný a strašidelný, ale nikdy mi neublížil. Oproti tomu to hrobové ticho schované u cesty, vždy nečekaně vypustí hromy a blesky, který bolí a žerou. V té souvislosti se mi v hlavě okamžitě promítnula vzpomínka, kterou jsem se celá léta snažil vypudit a zapomenout…

…Totiž poté co jsem se ztratil své mámě, se mně nakonec ujala teta, která to mé kvičení zřejmě už nemohla dál vydržet. Já se tak stal třináctým členem její polní party. Furt nejmenší a odstrkovaný, ale štastný, živý a hlavně ne sám. Zůstali jsme tenkrát z podzimu až do rozednění v kukuřicích, kde jsme se zdrželi celou noc. S plnými žaludky jsme se sotva vlekli. Jenže z jedné strany se najednou začal blížit veliký hluk, lomoz a štěkot. Teta zavelela a všichni jsme běželi na opačnou stranu, pryč od toho rámusu. Při přebíhání traviny k lesu se však zpustilo peklo. Tolik hromů, co v tom osvětleném ránu, jsem už nikdy víc nezažil. Parta se rozpadla, v nastalém zmatku běžel každý na jinou stranu, ozývalo se bolestivé kvičení přerušované výkřiky a lámáním kukuřičných klasů. Všude byl cítit spálenej vzduch a krev. Když jsem se konečně zorientoval a znovu vyběhl z kukuřice, vrazil a zakopl jsem o ležícího nehybného flíčka, z kterého jsme si vždy pro jeho výstřední ohoz utahovali. Udělal jsem přemet a v tu chvíli mi těsně nad hlavou prosvištěl hrom. Nevím, jestli mně tenkrát zachránilo to, že jsem byl furt nejmenší prďola ze všech, nešikovnost či jen prostá náhoda, nicméně když jsme se po půl hodině v lese přepočítali, nebyla nás tam ani polovina….

Rozhodnuto tedy! Otáčím se a s využitím sníženého starého úvozu se opatrně vracím k břízkám, vstříc blížícímu se rachotu. Jdu pomalu, kus proti větru od ochozu, kterým jsem sem přišel a co chvíli zastavuji a naslouchám, odkud se klepání a křik nese nejhlasitěji. Za chvíli jsou tady. Zkouším zadní stranu oplocenky a v jednom místě se plaňky opravdu rozestoupí a já se tlačím dovnitř a nacouvávám pod nejhustší smrček. Upřeně hledím jak se plaňky pomalu zavírají zpět a přemýšlím, že už dlouho nezazněl žádný štěkot. Ty lesní historky o bezocasých liškách s čichem, kterému nic neunikne, budou asi přece jenom trochu nafouklý. Ostatně vypráví se to především mezi ušáky a ti, jak všichni víme, se bojí i vlastních stínů.

Když v tu se najednou za plotem jak splašená prožene jedna z nich. Je mrňavá, celá bílá s černým monoklem přes oko, s protivnou vysokou a neutichající fistulí, bezhlavě se ženoucí po ochozu. Fuuuu - tak pokud jsou všechny takový, je to v suchu. Pomalu postupuju uvnitř oplocenou a krytý smrčky se dostávám až k protější straně. Podél plotu pak hledám, kde nechal tesař díru. Ne že bych si s těma tejčkama jinak neporadil, jen to chci provést co nejtišeji. V jednom místě najdu chybějící tři plaňky. Dnes mně tam nahoře mají asi rádi….Vaf-vaf,vaf, ozve se mi náhle za zadkem. Málem spadnu leknutím na bok, jak se při otočce plnou vahou opřu na zchromlou nohu. Kousek za mnou stojí o poznání větší smraďošskej slouha. Černej jak noc. S každým dalším bafnutím se mu podél hlavy pohupují dlouhá visící ušiska. Kde se tu vzal? Vůbec jsem ho neslyšel. Vylézaj snad ze země jak dešťovky? Dělám první krátký zastrašující výpad, ale on jen maličko couvne a zopakuje to svý vaf-vaf. Nemám moc času a vím, že takto brzo přivolá někoho horšího, komu výhrůžky stačit nebudou. Na to já rozhodně čekat nehodlám! Proskakuju tedy dírou a hned za ní prudce zasekávám. Ten trouba samozřejmě vítězně vyráží za mnou. Po proskočení však nestačí zareagovat a vráží do mé zadnice. Nevím, jestli se cítí tak zostuzen, ale jelikož nemůže zpět, udělá přesně to, v co jsem doufal …. Zakusuje se mi do ní. Bolí to jak čert, rozhodně víc než jsem čekal, navíc mele hlavou na všechny strany a nepouští. V tuto chvíli žehnám svýmu pahýlu a prudce plnou vahou dosedám na tu vzteklinu pod sebou. Překvapeně kvikne a ozve se tlumené křupnutí. Tlačím ho ještě do plotu, a když pod sebou cítím, že je na lopatkách zvedám se a v prudké otočce mu hlavou jedu po břichu, dokud zuby nenarazí na žebra. Pak ho jen trhnutím hlavy odhazuju do břízek, kde se za ním zavře sněhová peřina.

Otáčím se, nechci to vidět, slyším jen chrčení a ve zpěněné puse mám srst a neodbytný pach krve. Zvuky se mezi tím samozřejmě stočily k oplocence a přibyl k nim dvojslabičný pískot. Jsou už fakt dost blízko, uvažuji, když opouštím březové houští za oplocenkou a mířím do její špičky. Tady to moc neznám a tak instinktivně běžím bukovým náletem a na jeho konci zastavuju za navršenou hromadou klád. Oddechuju, na volné prostranství do vysokého bukáče mě nikdo nedostane a tak se stáčím do smrkové mlaziny vpravo. Odtud se však jak duchové současně vynořují dva bílý zakrslý stíny a spouští svoji vysokou vyřídilku. Spolupracují a tak v husté mlazině mají za chvíli navrch. Chňapají a útočí na zadek, tady s nima nepořídím. Couvám tedy na kraj mlaziny k velkému vývratu, kde budu mýt krytý záda a chystám se zopakovat předešlé, a vysvětlit jak se věci mají. V tom se mi však současně s ohlušující prásknutím podlomí nohy. V uších mi píská, klečím a nádechy jsou těžší a těžší. Snažím se zvednout, ale další plesknutí za ucho mi zvrátí hlavu, padám na bok a kolem tančící bílé přízraky už nevnímám. Zavírám víčka, bílá peřina přede mnou pomalu zčerná a já znovu v pruhovaném pyžamu bořím hlavu do země a na patře se mi začíná rozlévat ta sladká oříšková chuť…..



Komentáře:


Chcete-li hlasovat nebo napsat komentář k této fotce, musíte být přihlášeni.