Ukázka jedné z dalších povídek do budoucí knížky- Bílé Zvonky... - Fotografie - Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

ve fotkáchve videíchv inzerci

E-mail:
Heslo:
nová registrace | zapomenuté heslo

Kňour
vloženo: 8.12.2024 15:10
autor: Jan Randýsek

NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2012
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2013
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2014
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2015
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2016
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2017
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2018
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2019
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2020
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2021
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2022
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2023
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2024
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2025

• úlovky (ČR, SR) (17266)
• úlovky (svět) (2203)
• trofeje (4701)
• historie (3859)
• zvěř v přírodě (43009)
• zvěř v zajetí (3715)
• příroda (39232)
• lovecké výstavy (1535)
• lovecký pes (13532)
• zbraně (2576)
• lidé (4670)
• fotopast (15583)
• myslivecké umění (4841)
• myslivecký interiér (457)
• shozy (jelení, srnčí atd.) (7043)
• ptactvo v přírodě (20098)
• hmyz v přírodě (7015)
• obojživelníci a plazi (1341)
• květiny a houby (15526)
• myslivecké stavby (3931)
• sokolnictví (512)
• ostatní (24523)

úlovky (ČR, SR)

Muflon
vloženo: 23.3.2014 11:18
autor: Zdeněk Jiřinský

úlovky (svět)

Magadan 2012
vloženo: 16.1.2013 17:58
autor: Sláva Dolníček

trofeje

Srnec
vloženo: 22.10.2020 14:33
autor: Frantisek Jenik

zvěř v přírodě

Liška v oboře
vloženo: 2.6.2020 08:32
autor: Děda z lesa

zbraně

Prinzezna
vloženo: 28.2.2016 10:33
autor: Daniel Donaťák

fotopast

Kdo z koho?
vloženo: 30.10.2020 20:35
autor: Jan Mikula

myslivecké umění

Vladimír Lepš II.
vloženo: 9.12.2020 22:04
autor: Jiří Netík

• 237168 fotek (0 dnes)
• 8168 videí (0 dnes)
• 333 odkazů (0 dnes)
• 9225 inzerátů (0 dnes)
• 286 diskuzí (0 dnes)
• 753820 komentářů fotek (0 dnes)
• 12988 komentářů videí (0 dnes)
• 3324908 hlasování fotek (0 dnes)
• 56807 hlasování videí (0 dnes)
• 38419 registrovaných uživatelů
  0 dnes nových, 0 online

Více informací

« novější foto

starší foto »

Ukázka jedné z dalších povídek do budoucí knížky- Bílé Zvonky...

Květnové ráno v lese. Šouláme s Almou starou lesní cestou. Vede kolem Ptenského potoka a stoupá vzhůru do kopce. Vzduch kolem nás je prosycený pachem vlhké hrabanky, pryskyřice a trávy. Dýchám zhluboka a mám chuť obejmout najednou celý, celičký svět, tak je tady krásně. Alma revíruje přede mnou na vzdálenost brokového dostřelu tak, jak jsem ji před lety učil. Je na ní vidět, že se také raduje z nádherného dne. Vše kolem nás přímo kypí životem. Ptáci z celého lesa mají snad u úmyslu přerušit svým zpěvem hluk strojů z blízké dřevozpracující pily na Ptenském dvorku. Nespěcháme, není kam. Je sobotní ráno a do práce musím až zítra.
V kapse silný krajíc chleba, o který se podělím s Almou, až přijde čas. Na levém rameni vnímám příjemný tah řemene pušky. Ne, dnes nejdu lovit, je čas hájení. Své povinnosti myslivecké stráže beru vážně. Také proto chodím do honitby v převážné většině pěšky. Při chůzi vnímám i to, čeho si při jízdě autem prostě nemůžu ani všimnout. Na mnohé mě upozorní má parťačka lovecké rasy border teriéra Alma. Vždy se zastaví a tázavě se na mě dívá. Jako by se usmívala i ona sama. Rukou mávnu povel volno. Procházíme klenbou zelených větví, která je luxusním rámem lesní cesty. V těch místech je chladno a vlhko. Vlevo od cesty je mokřina, kdysi tam bývalo kaliště černé zvěře. Ta do těchto míst vždy táhla z Ptenek „hore kopcom“ po ochozech skrytých v ostružiní a maliní. Vedou kolem kamenné chaloupky. Tato je nad korytem potoka, který tvoří přirozenou hranici honitby. Na krajním stromě rozeznávám zbytky rozpadlého posedu. Ten, kdo ho před desítkami let stavěl, už dávno není na tomto světě. Z vyprávění mého mysliveckého dědy znám jméno jeho vrstevníka, který tam rád sedával. Stromky rostoucí ve svahu po mé pravici tvoří už několik let hustou mlazinu. Je plná suché stařiny a moc dobře vím, že v těchto místech má černá vyryté své zálehy. Pod hranou kopce roste dlouhé desítky let solitérní modřín, který ze své výšky shlíží na vše kolem. Vítr neustále vanoucí z kopců Drahanské vrchoviny tvaruje jeho kmen do tvaru luku.
V zátočině pod skalkou Alma zastaví a soustředěně jistí. Co se děje? Pomalu ji docházím s puškou v ruce. Copak, malá? Alma si sama od sebe lehá na cestu. Co to dělá? Otáčí hlavu ke mně s výrazně trpitelským výrazem. Srst na čele má složenou do několika vrásek. Vím, že je zle.
Hledej, Almo, hledej. Fenka vstává a pomalým krokem mě vede svahem dolů. Pod cestou roste ostružiní a vysoká tráva. Před borovou mlazinou strnule trčí z trávy srnčí běh. Alma stojí a tiše kňučí. Snad to není srnčí stržené psem, nebo? Ne, není přece doba lovu, odpovídám si vzápětí. Pohybem ruky odložím fenku a opatrně jdu blíž. Obraz, který vidím, mě donutí poklesnout v kolenou. Ve vysoké trávě leží zhaslá mohutná srna, matka. Její vytřeštěná světla hledí do prázdna. To nejhorší mě teprve čeká. Srna kladla mládě. Snad bylo tak velké, že
ji ranila mrtvice, snad námahou došlo k embolii. Nevím. Zcela vyvinuté srnče je půlkou svého těla venku.
Panebože, proč mi to děláš? Proč jsem ji musel najít zrovna já? Copak nestačí, že odklízím zvěř ze silnic, kterou sráží rychle jedoucí auta mnohdy nezodpovědných řidičů? Co zbývá. Vybitou pušku, dalekohled a vestu pověsím na pahýl větve stromu, kde odložím Almu. Dnes se musím ujmout role hrobníka. Nalezenou silnou větví vyrývám drny s hlínou. Svah je hodně kamenitý. Odhazuji kameny stranou, ještě budou potřeba. Slaný pot se mísí se slzami, nedbám. Ruce s polámanými nehty zasypávají mělký hrob naší nejněžnější zvěře. Na ně skládám drny a nakonec kameny. Z úcty ke zvěři postojím chviličku v tichém zamyšlení.
Otřesený beru své věci a jdeme dál. Slunce už najednou tolik nehřeje. Snad i ono samo muselo skrýt svou posmutnělou tvář. Kousek, jen kousek dál je pod cestou místo, kde roste několik douglasek. U nás v lese je jich poskromnu. Posadím se na malý pařízek mezi nimi. Jejich smolnatá, aromatická vůně mě obklopuje. Sedím a dýchám zhluboka. Na větvi nade mnou najednou začne zpívat krásně zbarvený sameček pěnkavy. Zpívá svou ódu na život z čiré radosti, že přežil dlouhou zimu. Píseň věnuje především své samičce, která v hnízdě poblíž zahřívá jejich budoucí děti. Les a příroda má obrovskou sílu a moc sebeuzdravení. Je zrovna čas mláďat. Ne všechna se přes velkou snahu jejich matek narodí a vylíhnou. Je to koloběh života, který na zemi trvá tisíce a miliony let. My jsme se dnes nechtěně stali jeho aktéry. Je to přirozený stav, který bude trvat do konce světa.
Nechávám Almu hlídat své věci a scházím svahem dolů k potoku. Musím se umýt, opláchnout špinavý obličej a zpod polámaných nehtů dostat hlínu. Voda je tak studená, až mi zacvakají zuby. Připomíná mi to horský potok v lesích nad Oskavou u přátel. Pomalu kráčím vzhůru do kopce po ochozu zvěře. Alma mě vítá po svém. Sotva se posadím zpátky na pařez, mám ji ve svém náručí. Tiše kňučí a něco mi po svém způsobu „vykládá“. Zas bude dobře, malá. Dnes budeme v lese dlouho. Les totiž opravdu léčí. Nevěříte? Zeptejte se mojí Almy, potvrdí každé mé slovo.
Stmívání nás zastihlo u dubu poblíž psího hřbitova. Sedím na kládě, která je stranou od naskládané rampy surových kmenů. Alma se mi dobývá do kapsy na chleba. Postupně jí lámu krajíc na menší kousky. Až za tmy jdeme cestou mezi lány polí směrem k domovu.
Nějaký čas jsem se místu nad starým kalištěm vyhýbal. V parném létě mě povinnosti vedly kolem. Jen nerad jsem se podíval směrem k borové mlazině. V hromádce naskládaného kamení kvetlo několik bílých, něžných zvonků, které kolébal vítr. Tehdy jsem je tam viděl poprvé. František Mlčoch.


Komentáře:


Chcete-li hlasovat nebo napsat komentář k této fotce, musíte být přihlášeni.