Král Rychlebských hor - Fotografie - Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

ve fotkáchve videíchv inzerci

E-mail:
Heslo:
nová registrace | zapomenuté heslo

Vzpomínka na dančí říji 2022
vloženo: 15.10.2024 13:03
autor: Petr Rolinc

NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2012
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2013
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2014
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2015
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2016
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2017
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2018
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2019
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2020
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2021
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2022
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2023
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2024

• úlovky (ČR, SR) (17232)
• úlovky (svět) (2159)
• trofeje (4695)
• historie (3858)
• zvěř v přírodě (42968)
• zvěř v zajetí (3713)
• příroda (39061)
• lovecké výstavy (1538)
• lovecký pes (13507) (1 dnes)
• zbraně (2567)
• lidé (4656) (2 dnes)
• fotopast (15483)
• myslivecké umění (4824)
• myslivecký interiér (457)
• shozy (jelení, srnčí atd.) (7007)
• ptactvo v přírodě (19993)
• hmyz v přírodě (7015)
• obojživelníci a plazi (1341)
• květiny a houby (15512)
• myslivecké stavby (3925)
• sokolnictví (512)
• ostatní (24444) (3 dnes)

úlovky (ČR, SR)

Životní
vloženo: 14.8.2020 20:41
autor: Ladislav Novák

úlovky (svět)

Kamčatka 2016
vloženo: 3.6.2016 10:14
autor: Aleš Náhlý

trofeje

Stříbrný
vloženo: 11.2.2019 17:22
autor: Jeroným Levák

zvěř v přírodě

Skok
vloženo: 21.1.2015 19:37
autor: zdenek spacek

zbraně

Výroba celého nového kohoutu s hlavou kozorožce, moje práce.
vloženo: 27.9.2019 20:23
autor: Stanislav Satoria

fotopast

*
vloženo: 31.5.2018 13:42
autor: Rostislav Jurdič

myslivecké umění

Igor Pičulin - Slovinský malíř II.
vloženo: 23.7.2020 21:19
autor: Jiří Netík

• 236467 fotek (6 dnes)
• 8128 videí (1 dnes)
• 332 odkazů (0 dnes)
• 9189 inzerátů (1 dnes)
• 289 diskuzí (0 dnes)
• 752865 komentářů fotek (5 dnes)
• 12957 komentářů videí (0 dnes)
• 3318793 hlasování fotek (43 dnes)
• 56704 hlasování videí (1 dnes)
• 38228 registrovaných uživatelů
  1 dnes nových, 14 online

Více informací

« novější foto

starší foto »

Král Rychlebských hor

Dne 10. září se konaly firemní střelecké závody Arcibiskupských lesů v malorážkovém trojboji. Na této střelecké soutěži se mi podařilo podobně jako před dvěma lety odlov jelena třetí věkové třídy. Vzhledem k datu nebylo nač čekat a začal jsem spřádat plány, protože jsem jej chtěl ulovit v období říje. Rozhodnul jsem se lovit ve stejné honitbě jako před dvěma lety, v honitbě Jánský Vrch nedaleko městečka Javorník v Rychlebských Horách. Vzhledem ke značnému počtu poplatkových lovců a nemalé marodce hajných na polesí Domašov, jsem se nemohl mému jelenu věnovat hned od začátku, protože jsem přislíbil výpomoc s doprovody loveckých hostů. Ve středu 15. září přijela na Mlýnskou chatu tříčlenná skupina lovců z jižních Čech. Já jsem měl doprovázet jmenovce Petra. Pro lov jsem vybral říjiště na Mráčné Hoře nad Obřími skalami. Vyrazili jsme brzy odpoledne, autem jsme přijeli na rozcestí u Obřích skal a začali stoupat po turistickém chodníku vzhůru k Šeráku. Cestou jsme potkali několik turistů, což uvádělo Petra do rozpaků. Uklidnil jsem jej, že je to tady normální a že zvěř je na to zvyklá. Po asi tři sta metrovém stoupání jsme odbočili na udržovaný vrstevnicový lovecký chodník. Minuli jsme základy bývalé Sněžné chaty. Odtud už jsem hostovi naznačil, že musíme jít více než opatrně, protože je terén nepřehledný a zvěř zde pravidelně střídá. Měli jsme dost času, nebylo kam spěchat. Po asi půl kilometru jsem ucítil jasný závan jeleního prku. Hostovi jsem opět naznačil situaci a vytáhl jsem řevnici a vždy po pár krocích jsem zatroubil mladého hledajícího jelena, abych případně vydráždil jelena k zatroubení a hlavně, abych maskoval jakékoliv prasknutí větvičky po podrážkami našich bot. Takovým to pomalým tempem jsme dorazili bez jakékoliv známky po zvěři až na hranu sto sedmdesát let starého smrkového porostu, které je každoročně dobrým říjištěm.
Těsně pod chodníkem je opřený starší malý žebřík, na který jsme po chvilce vyčkávání vyšplhali. Opět jsem maskoval veškeré zvuky troubením a sotva Petr dosedl na sedačku, v mlazině na 50 metrů po levé ruce okamžitě zareagoval jelen prudkým záhukem a ozvalo se lámání směrem k nám. Jak jsem o jelenovi věděl, už jsem mu nedal pokoj. Odpovídal jsem a bylo vidět, že jelena dost provokuji, najednou se rozeběhl proti nám, ale aniž bychom ho zahlédli, zastavil se před okrajem mlaziny. Možná nějaký krátký závan větru nebo se mu jen něco nepozdávalo. Otočil se a mocně zatroubil. Přitom jsme viděli jeho mohutné tělo v jedné mezeře, jak projelo směrem od nás. Poté se jelen odmlčel, ale žádný lomoz jsme neslyšeli. Zrazen tedy snad není. Další půl hodinu bylo hrobové ticho. Najednou periferně vidím nahoře po vrstevnici z mlaziny vytahovat jelena, jako duch nás asi obešel po ochozu a přicházel shora. Rychle dávám dalekohled k očím a obeznávám mladého jelena na začátku druhé věkové třídy, jednostranně korunového desateráka. Bodově ho odhaduji přes 120 bodů. Dávám pokyn Petrovi, aby střílel. Jelen se ale zatočil a chtěl postupovat nahoru od nás, a proto jak se objevil ve větší mezeře, tak jsem už jen pusou zahučel. Zafungovalo to ideálně. Jelen se v mezeře zarazil a trochu natočil tělo společně s hlavou směrem zpět, takže byl téměř dokonale na široko. Střílej! zašeptám Petrovi. Bác!! Jelen nadhodil přední část těla odrazil se proti svahu, ale neměl na to dost sil, a tak se stočil a šikmo směrem dolů zaběhl do mlaziny. Všimnul jsem si, že má vyřazený pravý přední běh. Nastalo ticho. Petr se rozklepal jako osika a že se mu to nezdá. Uklidňuji ho, že rána určitě sedí dobře, že značil a že měl v háji celý přední běh. Přiznal se, že to vůbec nevnímal. Čekáme 15 minut, host si zapaluje cigaretku.
Po povinných dvaceti minutách jdeme hledal nástřel, který jsme podle záporů našli, ale bez barvy. Věděli jsme směr odskoku, a tak jsme vešli do mlaziny. Po chvíli jsme jelena ucítili a s vysokým nosem ho našli. To bylo radosti. Jelena jsem trochu narovnal, dal mu poslední hryz a Petrovi předal úlomek, pár fotografií na památku a poté co mě host požádal, jsem jelena vyvrhnul. Pak jsme se sním trochu mordovali k nejbližší lince. Propocení jsme se vraceli přes dva kilometry k autu. Na chatě už netrpělivě čekali další dva Petrovi kamarádi, kteří ránu slyšeli a byli zvědaví, co a jak. Když viděla Petra s úlomkem, vrhli se k němu a začali mu blahopřát k úspěchu. Poté následovala kontrola trofeje a znovu jsme museli převyprávět celý příběh lovu. Poté jsem se omluvil a jel na polesí se pořádně prospat. Do konce pobytu ulovil ještě jeden ze tří hostů jelena a ten stál za to. Parádní raritní jelen, takže jejich výjezd se dal určitě považovat za úspěšný.
Další den ráno jsem se vydal na první lov já. Vydal jsem se šoulat kolem velké kalamitní paseky, kde jelení zvěř často přetahuje a těžaři zde viděli slušného starého dvanácteráka. Podle jejich vyprávění mě jelen dost zaujal a říkal jsem si, že začnu tady. Říje byla teprve v začátku a jeleni se občas ozvali pouze ze sousední honitby Hřibová, a také z jelení obůrky v Nových Vilémovicích. Pomalu jsem došoulával k pasece a zaregistroval pohyb. Byl to mladý nadějný srčí roček s poměrně vysokými vidličkami. Nechal jsem ho v klidu přejít a pokračoval dál. Po zbytek rána jsem ale už žádnou další zvěř nepotkal. Brzy odpoledne jsem zasedl na kazatelnu na Šillerově louce. Také zde se každý rok ulovil v říji nějaký slušný jelen. Pohled na louky byl nádherný, ptáci tady nalétávali na plodenství jeřabin a po louce každou chvíli poskakovali zajíci. Zanedlouho vytáhla srna se dvěma srnčaty a v klidu se popásali na obrostlé travičce. Světla začalo pomalu ubývat, když na louky vstoupila mohutná laň. Chvíli stála, brala vítr a pátrala po celém okolí. Po chvíli se odhodlala jít dál a začala pastvit. Mezi nízkými větvemi jív, bříz a smrku se mihlo další velké tělo. Čekal jsem spíše další kus holé, ale z ničeho nic vyrazil směrem k lani jelen. Byl obrovský a celá postava naznačovala, že se jedná o jelena druhé věkové třídy. Paroží bylo tmavé, mohutné, poměrně dlouhé a hroty výsad svítili jako svíce. Korunový dvanácterák se držel poblíž laně a občas silně zatroubil. Nadějný jelen, nic pro mě. Počkal jsem za neustálého pozorování až do tmy a pak opatrně opačným směrem odešel, abych dvojici nezradil.
Ráno jsem byl opět na Šillerově louce za úplné tmy, občas se ozvalo zatroubení jelena v pasece pod loukou. Zřejmě to byl včerejší jelen. Počkal jsem do úplného rozednění a pak se vydal šoulat ke kalamitní pasece. Když jsem k ní docházel, akorát přes ni přetahovala velká tlupa jelení holé, celkem dvanáct kusů. Rychle jsem dal dalekohled k očím a pátral po jelenovi. V době říje přece nemůže být daleko od takové tlupy holé. Bohužel jsem ho nikde nezahlédnul, zatáhnul asi ještě před holou. Při zpáteční cestě jsem našoulal slabou srnčí čiplenku, a protože bylo slunko už vysoko nad obzorem, a ještě zbývalo pár kusů srnčího do splnění plánu, rozhodl jsem se ji ulovit. Opatrně jsem popošel až k velkému smrku, o který jsem se opřel a čekal, až se srna otočí na široko. Netrvalo dlouho a lesem zaburácela rána. Srna se po ní zhroutila v ohni a zhasla. Srně jsem dal poslední hryz, sobě úlomek a vyvrhnul jsem ji. Nechal jsem ji ještě chvíli větrat a sedl si v klidu na pařez a oddal se ranní scenérii horského lesa.
Po ranním zážitku jsem odpoledne zamířil na kalamitní paseku, kde jsem se usadil na žebříku v jejím spodním okraji. Po půl hodině jsem v horní hraně lesa zaznamenal pohyb. Bohužel se jednalo a skupinu houbařů, což už je bohužel obvyklá a čím dál častější záležitost. Byl jsem naštvaný, protože tohle celý lov jistojistě zhatí. Nemýlil jsem se. Kromě dvou kusů srnčího se žádná zvěř neobjevila a z nepořízenou jsem šel zpátky k autu. Po cestě vedle najednou cosi zvláštně zachrčelo až jsem se leknul. Zastavil jsem se, posvítil baterkou a čekal. Za chvíli další zachrčení, a to už jsem přesně určil směr, ale stále jsem nic pro vysokou třtinu neviděl. Rozešel jsem se tím směrem a po deseti metrech před sebou vidím hlavu srnce. Jednalo se o slušného ročka špičáka s délkou špic nad slecha, s drobnými růžemi a zajímavě širokou rozlohou. Srnec měl přivřená světla a byl úplně apatický. Další zachrčení a pak zase a zase. To není v pořádku, říkám si a rozhodl jsem jej také ulovit. Na tuto vzdálenost a při baterce bylo dobře zamířit daleko složitější, než kdybych střílel na velkou vzdálenost někde na poli. Ale srovnal jsem se s ním a po ráně zůstal v ohni. Po vyvržení jsem zaznamenal ztmavělé plíce, jinak žádné jiné změny jsem neobjevil, ani střečky neměl. Dodnes si myslím, že měl nějaký zápal plic, nebo něco podobného. Každopádně jsem měl radost z ukončeného trápení a ze zajímavého loveckého zážitku.
Další dny ani týdny jsem se na lov nedostal, protože si tažení hostova jelena, propocení a prochladnutí vyžádalo svoji daň. Nepříjemný kašel a rýma jako „šráky“ zhatila další lov, a já jsem tak propásl celou říji, která se teprve rozjížděla a v tomto roce byla naprosto úžasná a podle svědectví kolegů nebývale hlasitá. Jakmile jsem se uzdravil, tak jsem vždy při nějaké pracovní cestě do Jeseníků zkoušel nějakého jelena ulovit, ale marně. Jednou jsem byl blízko na polesí Domašov, kdy jsem střílel na personálního osmeráka, odhadem čtyřletého. Stál na sedmdesát metrů v bukové tyčkovině. Bohužel jsem zasáhnul tenký buk před jelenem. Už ta rána, která neuhodila do zvěře, ale zdála se jakoby třeskutě, byla jasným indikátorem. Jelen značil povyskočením přední části těla a zaběhl a horizont. Abych si byl jistý, vyšetřili jsme to ještě se zkušeným barvářem. Po as třech kilometrech bez jediného postřelového znaku ani zálehu, jsme dosled vzdali. Zřejmě jej do plece uhodily jen střepiny a třísky z buku, proto to značení. A tak se kalendář pozvolna obracel a najednou tu byl Nová rok a poslední měsíc lovu jelení zvěře. Na horách napadl nějaký sníh, což šance opět trochu zvýšilo.
V půlce ledna jsem se vydal na prodloužený víkend na polesí Rejvíz, ale bohužel se ihned po příjezdu pokazilo počasí. Vítr silně dul, husté chumelení a do toho ještě mrazivá mlha. V lese jsem sice párkrát byl, ale pro mlhu nebylo nic vidět. Do neděle jsem už nechtěl čekat, a tak jsem už v sobotu jel domů. Ve čtvrtek 27. ledna jsem měl nějaké pracovní povinnosti na polesí Vápenná a ihned po příjezdu, mi polesný Vlastík hlásil, že pár slušných jelenů viděli na Jánském Vrchu na Homoli. Hned odpoledne jsem se tam vydal. Usadil jsem se na nové kazatelně a oddal se lovu. Zvedal se sice silný vítr, ale ztratit se nic nedalo, získat naopak mohlo, a tak jsem se zařekl, že tu zůstanu. Po chvíli přišla srna se srnčetem, občas utrhli nějaké to sousto a pak odtáhli zase pryč, přišli pak ještě dvakrát. Poskakovalo tu několik zajíců což mě tady v horách překvapilo. Jakmile se zešeřilo, vidím, jak přichází liška a něco hledá. Sleduji ji v dalekohledu a za chvíli vidím její cíl, leží tu vývrh ze selete, které zde o den dříve ulovil technik Petr. Lovit jsem ji nechtěl, byl jsem tu z jiného důvodu. Bohužel do setmění se už nic neobjevilo. Říkal jsem si, že když už jsem tu, tak počkám, zda opět nepřijdou prasata. A opravdu, bylo asi jedenáct hodin a slyším lomoz a občasné zakvičení selat. Na sněhu jsem jednotlivé stíny poznával. Rudl pěti kusů vedla větší bachyně. Ta selata nechala sto metrů od kazatelny a šla vyšetřit okolí kazatelny. Bylo vidět, že se jí něco nelíbí. Popocházela ve vzdálenosti asi čtyřiceti metrů tam a zase zpátky. Nevím, zda chytla vítr, nebo po včerejší zkušenosti se jí prostor průseku nelíbil, každopádně se vrátila za selaty a velkým asi stopadesáti metrovým obloukem je odvedla dolů do údolí. Tak to je konec.
Slezl jsem z kazatelny a vydal se zpět k autu. Co čert nechtěl, po celodenní oblevě teď dost přimrzlo a já nemohl vyjet autem, s každým pojezdem jsem bokem sjížděl níže a níže směrem k porostu. Zastavil jsem, vylezl z auta a pěkně nahlas si ulevil, že to muselo být slyšet až v Polsku. Co teď?! V této honitbě není skoro žádný signál. Nezbývalo než se vydat na půlnoční procházku do údolí pod Tančírnu, kde začínal signál. Pět a půl kilometru po zledovatělé odvozní cestě se nešlo úplně nejlépe, párkrát jsem se málem přizabil. Nakonec se přede mnou objevily světla civilizace, a já zavolal na pomoc technika polesí Petra. Ten i přes tuto pozdní, nebo spíše brzkou hodinu ochotně přijel, a nakonec se mu podařilo mě vytáhnout zpět na cestu. Poděkoval jsem mu a jako díky jsem mu věnoval láhev slivovice za jeho ochotu. Domů jsem přijel nad ránem, a tak jsem si dal jen sprchu, teplou snídani a vyrazil do práce.
O víkendu jsem měl spoustu práce doma a na lov jsem se nedostal. Vítr pomalu ustával a přišlo pondělí 31. ledna, poslední den doby lovu. I když jsem si moc nadějí nedával, po obědě jsem se vydal opět na Vápennou. Vydal jsem se opět na Homoli. Auto jsem tentokrát nechal na hlavní cestě a na linku vůbec nenajížděl. V klidu jsem se usadil na kazatelně a sledoval, jak se tiší vítr ještě více a začíná jemně sněžit. Po půl hodině přichází stejně jako minule srna se srnčetem. Po chvíli se k nim přidávají dva srnci. Popocházeli bukovým porostem a hledali jakékoliv sousto trčící ze sněhu, případně občas vyhrabali zbytek ostružiny. Vydrželi tu až do chvíle, kdy se začalo šeřit. Najednou začalo srnčí jistit směrem dolů, a tak jsem taky zpozorněl a už vidím, jak z údolí táhne bukovým porostem jelen. Obeznal jsem v něm nerovného desateráka ve věku šesti až sedmi let. Průběrný kus! Připravuji si kulovnici do okna kazatelny, když najednou vidím, že za prvním jelenem postupují další kusy. Kulovnici jsem nechal už v okýnku opřenou a rychle začal obeznávat další jeleny. Druhý šel opět nerovný desaterák ve věku asi pěti let, také průběrný. Jako třetí šel asi sedmiletý nerovný korunový dvanácterák bez nadočníků, to byl chovný jelen. Další byl osmerák a hned za ním šesterák, oba s parožím na druhé hlavě. Najednou se za těmito mladíky objevilo mohutné tělo mezi buky. Hned bylo jasné, že to bude starý kus. Ale nebylo zatím možné obeznat, co je to za jelena, protože celou hlavu a krk kryla skupina buků.
První jelen mezitím přešel linku, na které byla kazatelna a měl jsem trochu strach, aby nechytil vítr a nezradil všechny ostatní. Vydržel jsem to, protože jsem tušil, že poslední jelen bude stát za to. Nemýlil jsem se. Jelen popošel a celý se ukázal v mezeře mezi stromy. Vytřeštil jsem oči a brada mi spadla Bůh ví kam. Přede mnou stál velmi starý jelen s mohutným parožím oboustranně korunového čtrnácteráka v hodnotě jistě bronzové medajle. Nebylo nad čím dále přemýšlet. Dalekohled jsem vyměnil za kulovnici a opatrně odjistil pojistku a namáčknul napínáček. Hned jsem střílet nemohl, protože se jelen pohnul a postupoval nahoru. Občas se objevil v mezeře, ale nechtěl jsem riskovat ránu v pohybu na takového jelena. Jelen po chvíli vyšel na traktorovou linku a zastavil se. Hluboký nádech, kříž puškohledu našel střed komory a mrazivým večerem třeskla hromová rána. Jelen po ráně nadhodil přední část těla a s nízko nesenou dopředu nataženou hlavou odbíhal směrem ode mě. Ostatní jeleni se rozprchli. Dívám se marně, zda někde uvidím jelena ještě odbíhat nebo padnout, ale nikde není vidět.
Nastalo hrobové ticho. Nyní jsem dostal obrovskou třesavku, což se mi příliš nestává, ale nyní jsem zažil něco nevšedního, a tak tělo reagovalo na velké vzrušení z lovu. Zařekl jsem se, že vydržím alespoň půl hodiny než půjdu k nástřelu. Ta půlhodina se jevila, jako obrovská věčnost. Přesto, že jsem pojedl malou svačinu z batohu, pomalu si posbíral a pouklízel všechny věci. Tak stále zbývalo dost času. Nakonec jsem se dočkal a já šel pomalu k nástřelu. Ten jsem ve sněhu našel rychle a přesně. S hrůzou jsem zde ale nenašel jedinou kapičku barvy. A do pytle. To může být průšvih. Dívám se kolem sebe a nacházím jen výrazné zápory, ze kterých byla na sníh vyhozena trocha hlíny a hrabanky. Také směr odpovídal. Musela to být stopa „mého“ jelena. Pomalu jsem postupoval po stopě, ale stále jsem žádnou barvu neviděl. Stopa mířila do hloučku bukového zmlazení pod linkou. V duchu jsem si říkal, že pokud ani na kraji mlaziny nenajdu otěr barvy, tak to nechám na barváře.
Došel jsem až na kraj zmlazení, a přestože jsem nenašel žádnou barvu, narazil jsem na velký zápor, jako kdyby lopatou vyhozený velký kus hrabanky. To mi dodalo sebedůvěry a rozhodl jsem se jít ještě pár metrů. Udělal jsem pár kroků a najednou jsem zahlédl mohutné tělo, jak leží přede mnou. Jen těžko se dá popsat ta radost, která projela celým tělem. Euforie musela ven a já nahlas zakřičel „Jooo!!“. V němé úctě jsem obešel tělo jelena a vytáhl jeho hlavu ze zmlazení. Byl to neskutečný pohled. Jelen měl obrovské a hmotné tmavé paroží, dlouhé přes jeden metr a hroty výsad krásně do běla vystrouhané. Ruce zkoušely sílu a přejížděly po této nevšední trofeji. Poté jsem nahlédl do svíráku. Hned zpočátku se ukázaly krásně pálené kelce a když jsem baterkou posvítil na stoličky, spadla mi tento večer brada podruhé. Podle stavu úbrusu chrupu jsem odhadoval věk jelena minimálně na patnáct let. Musel jsem si na chvíli sednout, vůbec nevadilo, že do studeného sněhu. Přede mnou ležel opravdový král Rychlebských hor a bezesporu pokud ne životní, tak jistě jeden z životních jelenů. Znovu a znovu si přehrávám všechny okolnosti lovu a myslím, jen na obrovské štěstí, že zrovna poslední den doby lovu se podaří něco takového.
Poté jsem se trochu vzpamatoval a jelenovi dal poslední hryz a sobě úlomek za stuhu klobouku. Poté jsem jelena vyvrhnul a postál ještě dlouhou chvíli čestnou stráž. Pak bylo nutné dojet zase na signál a zavolal jsem opět Petrovi, že mám jelena a potřebuji s ním trochu pomoci. Petr ochotně přijel a společně jsme jeli k jelenovi. Když jelena Petr viděl, tak jen kroutil hlavou a srdečně mi popřál „Lovu zdar!“. Jelena jsme naložili do vozíku na narovnané chvojí hlavou směrem k lesu, rodnému lesu, a vydali se na cestu na polesí. Po cestě jsme se v Javorníku zastavili u polesného Vlastíka. Další gratulace, znovu popis celého lovu. Nyní jsme opět řešili především věk jelena, což Vlastík kvitoval poznámkou, že tohle tu za 35 let ještě neviděl. Měl jsem z toho obrovskou radost. Poté jsme se s polesným rozloučili a s Petrem se vydali na polesí, dát jelena do chlaďáku. Ještě jsem mu chtěl dát láhev slivovice pro chlapy na polesí, ale odmítl ji s tím, že jak bude trofej hotová, musím s ní přijet a společně ho pořádně zapijeme. Souhlasil jsem a uznal, že je to skvělý nápad. S Petrem jsme se rozloučili a já se i s vysněnou trofejí vydal domů. Svatý Huberte, děkuji! Myslivosti a lovu zdar!!!


Komentáře:


Chcete-li hlasovat nebo napsat komentář k této fotce, musíte být přihlášeni.