Vyhledávání
Přihlášení
Nejlepší fotografie
Vzpomínka na dančí říji 2022
vloženo: 15.10.2024 13:03
autor: Petr Rolinc
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2012
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2013
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2014
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2015
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2016
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2017
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2018
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2019
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2020
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2021
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2022
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2023
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2024
Fotografie
- úlovky (ČR, SR) (17232)
- úlovky (svět) (2159)
- trofeje (4695)
- historie (3858)
- zvěř v přírodě (42968)
- zvěř v zajetí (3713)
- příroda (39061)
- lovecké výstavy (1538)
- lovecký pes (13507) (1 dnes)
- zbraně (2567)
- lidé (4656) (2 dnes)
- fotopast (15483)
- myslivecké umění (4824)
- myslivecký interiér (457)
- shozy (jelení, srnčí atd.) (7007)
- ptactvo v přírodě (19993)
- hmyz v přírodě (7015)
- obojživelníci a plazi (1341)
- květiny a houby (15512)
- myslivecké stavby (3925)
- sokolnictví (512)
- ostatní (24444) (3 dnes)
Fotografie desetiletí
úlovky (ČR, SR)
Když se daří ...
vloženo: 1.6.2014 05:18
autor: Josef Vršan
úlovky (svět)
lov v PL
vloženo: 17.6.2014 13:16
autor: Svatoslav Ščudla
trofeje
srnec 2014
vloženo: 23.5.2015 07:09
autor: Jiří Zoller
zvěř v přírodě
...
vloženo: 11.9.2012 13:43
autor: Marek Drha
zbraně
Rytina zásobníkové botky, moje práce.
vloženo: 4.10.2019 20:27
autor: Stanislav Satoria
fotopast
Meďo I
vloženo: 10.4.2015 21:42
autor: Ladislav Mlynský
myslivecké umění
Svědí, svědí, to to svědí, aneb jaro je tu.
vloženo: 25.4.2019 11:52
autor: Petr Hruška
Statistika
Připomínky a názory
Články
Moje cesty do Švédska.
Švédové jsou lidi jako my, proto je mám rád. Stejně jako u nás, jsou mezi nimi šikovní i nešikovní, darebáci i hlupáci ale převážně fajn lidi. Stejně jako my, nemají rádi politiky, stejně jako my rádi jedí a pijí. Jen mají to štěstí, že celý život platili šílené daně a tak se nemusí bát stáří a bydlí si v pěkných dřevěných domech a cestují po krásných cestách do nádherné a nekonečné přírody chytat ryby a lovit zvěř.
Po zhruba dvanácti letech zkušeností s návštěvami ve Švédsku, můžu říct, že jim rozumím, i když spolu mluvíme jen anglicky.
Moji přátelé loví v blízkosti města Skelefteå, trochu víc směrem do vnitrozemí. Mají tu 1.500 hektarů švédského lesa na lov jen pro sebe – je jich v „klubu“ jen šest a tak jsou rádi, kdykoliv je posílíme o dvě hlavně.
Ve Švédsku se teď uloví ročně zhruba 200.000 kusů losa. Ale měli byste vědět, že i když je tu nádherně, ulovit losa je velmi těžké. Dojde vám to hned, jak uvidíte ty ohromné rozlohy. Když máte štěstí, uvidíte během dne sojku, krkavce, a na cestě na „štont“ po ránu oknem z auta tetřívky, tetřeví slepice i tetřeva. Když se podaří velmi, tak uslyšíte jak pes zaštěkává losí zvěř, když velmi velmi, tak uslyšíte následně ránu a když vám přejí všichni svatí počínaje Hubertem a konče Dianou, tak uvidíte losa i vy a možná si i vystřelíte a možná možná i ulovíte. Ale, že by vám tu někdo garantoval šesteráka, nebo i víceráka, ani náhodou,… Ale jsou tu. Za tu dobu jsem jich už uviděl ležet tolik, že tomu věřím.
Důležité je, že „klub“ uloví. Není ani tak důležité, kdo z nich. Sám by tu člověk lovit nemohl. Los váží od osmdesáti – tele, do třistapadesáti – býk. Dostat ho z lesa vyžaduje nejen dobré mašiny, ale nasazení každého člena klubu.
Platí za honitbu pronájem všem majitelům pozemků, dál platí něco státu a pak většinovým majitelům „zástřelné“ za zvěř, kterou uloví právě na jejich pozemku. Dělají k tomu celkem složitá hlášení a dělají je víceméně poctivě, protože si každý dokáže spočítat pravděpodobnost úlovku na svém pozemku, když se tu uloví zhruba šest až osm kusů ročně a z celkové výměry zmíněných 1.500 hektarů patří právě dvěma většinovým vlastníkům zhruba 1.100 hektarů. Říkají, že zástřelné, které platí za jednoho býka, může být tisíc až dva tisíce švédských korun. Ale nekrmí zvěř jako my, nevnadí a posedy mají nic moc. Většinou se sedí na židličce od batohu.
Vedoucí klubu, něco jako náš hospodář, je trestně odpovědný za přestupky členů klubu proti pravidlům. Například za odstřel zvěře mimo dobu lovu, může jít odpovědný vedoucí klubu do vězení až na pět let.
Na druhou stranu si tu velmi váží práce lidí a jejich majetku a pokud vám zvěř ničí úrodu, stačí zavolat na orgán státní správy a dostanete po telefonu povolení k odstřelu i mimo dobu lovu.
Než se jde lovit, tak se jí, pije a povídá. Umí si většinou uvařit, udělat i zvěřinu, ale pro jednoduchost to třeba přivezou hotové od manželky z domova. Jejich koule z mletého losího masa v omáčce, podobné naší svíčkové, mě vždycky dovedou k přežrání. Jejich historky zase k smíchu. Tady mají kolegu jménem Öke a ten přímo nebo nepřímo zařídí, že se vždycky nasmějeme. Jednou se třeba dohodli, že budou lovit už jen tele. Öke volal vysílačkou po ráně, že ulovil tele. Vedoucí klubu a tedy i lovu mu řekl, ať ho vyvrhne než přijedou. Zpátky po vysílačce se za chvíli ozval Öke a že s ním nemůže hnout. „no tak se posaď, dej si kafe a počkej až přijedeme“ řekl mu vedoucí, ale už měl podezření. Najednou se od Ökeho ozvala další rána. Vedoucí po vysílačce: „na co si teď ještě střílel?“ „no já si sedl, dal si kafe, jak jsi mi řekl a ten los se najednou zvedl a že půjde pryč, tak jsem ho ještě střelil“ ten los, vlastně to tele podle Ökeho, mělo nakonec parohy čtrnácteráka.
Jindy zase Öke střelil na otevřené pláni na losa snad dvě stě metrů daleko v běhu a los zázračně padl na místě – v ohni. „Jak jsi to dokázal Öke?“ „mířil jsem přesně na srdce“ „ale to by ještě běžel dál“ „ne tohle byla perfektní rána“ jenže tu perfektní ránu nemohli najít, když losa stahovali. Nakonec našli prostřelený spánek losí hlavy, ale to už začal Öke tvrdit, že vlastně mířil na hlavu,…
Jinak tu ale používají celkem normální ráže, hlavně Sprigfield a flinty mají také normální s „Mauser“ závěrem, žádný zázrak, protože dostanou zabrat, ve švédském lese. Nastřelují je zhruba na 100 metrů a pokud střílí na víc než na dvě stě metrů, tak většinou chybí, protože obvykle není moc času a není moc opory pro flintu. Ale stejně tak vám může přijít los na deset, třicet, nebo tři sta metrů.
Prvního losa jsem tu střelil uprostřed ničeho. Když mě dovezli na „štont“, který od té doby jmenují „Lubošův štont“, byl jsem přesvědčen, že se tam budu nudit, dobře ukryt v lese, na konci stopy po traktoru, mezi středně vzrostlými borovicemi (na středoevropské poměry málo vzrostlými), zčernalými vývraty, kameny a balvany, mechovišti a mokřinkami a živými břízkami zářícími bělí a kmeny zčernalými hnilobou. Když pak vidíte losa s jeho bílými podkolenkami a šedo černým tělem, pochopíte, proč se tak dobře kryje v tomhle prostředí. Posadil jsem se na batoh u borovičky a pak jsem usoudil, že popojdu o deset metrů dál. Sotva jsem popošel, vykoukl z lesa, nějakých padesát metrů ode mě, mladý los. A když padl, vykoukl druhý, taky mladý. Pak ještě kráva s teletem trochu dál vyšla z houštiny štvaná psem.
Mí přátelé používají plemeno „Jämthund“, je menší než norský losí pes. Zkoušky s ním dělat nemusí a pokud dělají, tak jen kvůli chovnosti a tedy zvýšení zájmu o štěňata na prodej. Musí ale mít v klubu, nebo blízko, psa zkoušeného certifikovanými rozhodčími na barvu losí zvěře. Pravidlo říká, že takový pes musí být klubu k dispozici během dvou hodin od výstřelu. Pokud zkouší psy na losy, tak od věku dvanácti měsíců. Zkouška je vlastně běžný lov a za vámi jde rozhodčí. Hodnotí, že pes hledá zvěř a když ji najde, hlasitě jí zaštěkává, když zvěř stojí – staví ji. Štěká jen a pouze, když los stojí a pak neštěká, pokud los rychle běží. Chtějí to tak, protože před štěkajícím psem by los běžel a běžel. … Tak POZOR, když blízko vás zaštěká při lovu pes na losa a pak přestane, dobře poslouchejte, jestli uslyšíte lámání a také odkud, abyste byli připraveni. Prošvihnul jsem takhle tele, které hnala fenka a štěkala blízko mě. Pak neštěkala, slyšel jsem lámání, ale nedošlo mi to a byli pryč. Štěkání jsem zase uslyšel až mimo dostřel a pak fenka držela krávu s teletem celý den a muselo se pro ní dojet a krávu odehnat, protože už to bylo u sousedů. … Jinak tedy na zkoušce, když pes zastaví losa a drží ho štěkotem, rozhodčí praskne úmyslně větvičkou, což losa přiměje k útěku a pes ho má zase stavět se štěkáním. Pak udělají ještě větší hluk, aby los šel ještě dál a pes ho sledoval a hlasitě stavěl. Odvolat psa po několikátém stavění od losa pomocí píšťalky, nebo povelů se podaří jen velmi dobrým cvičitelům, ale cení se to indexací nejlepší známky, jako u nás.
Švédové své psy milují. Zachází s nimi jako se sobě rovnými a psi jim to vrací výkonem i věrností a láskou k páníčkovi. Na psech tu závisí úspěch lovu a tak se i umí zbavit psa, který je k ničemu. Mí přátelé je zásadně nekrmí lidským jídlem a zejména ne ze stolu, a psi, i když jsou v kuchyni, nebo v pokoji u televize, nežebrají, protože znají jen ty své granulky.
Největšího losa jsem tu viděl střeleného také na štontu uprostřed ničeho. Špatně se tam šlo, já bych tam vůbec netrefil, tak musel jít místní člen klubu a dostal losa, kterého jsme pak celé odpoledne rvali z lesa za pomocí čtyřkolky, navijáku a čtyřech párů chlapských rukou.
Střelí se tu buď „lopaťák“, nebo „bidlák“ podle tvaru paroží.
Švédové loví pro maso. Kupují pak jen kuřecí a vepřové, protože místo hovězího mají losí. Oceňují vyzrálejší zvěřinu z losa staršího dvou let. Jednou, na lovu bělokurů, v horách blíže norským hranicím, jsme našli starou trofej bidláka ponechanou v terénu zhruba dva kilometry od nejbližšího zpevněného chodníku a čtyři kilometry od místa, kam se dalo přijet autem. Divil jsem se, že tu někdo trofej nechal a odpověď jsem se dostal, že přece museli dopravit zvěřinu k autu a na trofej už nezbyly síly. Řekl jsem památně, že Čech by odnesl trofej a nechal tu zvěřinu napospas a dodnes se tomu smějí.
Nezapomeňte střílet až uvidíte zvěř. Je to jako na naháňce prasat. Má se střílet. Pokud by někdo argumentoval tím, že chce střelit býka s dobrým parožím a proto nestřílel na mladého, nebo na krávu, nebo na tele vedené krávou, tak takového by tu neměli rádi. Je to spousta úsilí, benzínu, volného času lidí jinak dost zaměstnaných a nestřílet by znamenalo plýtvat tím vším.
Je velmi běžné, že loví spolu s vámi i sousedi a třeba i více sousedů najednou, ale hranice vzájemně velmi respektují a překročí je jen při následování poraněné zvěře se souhlasem sousedů. Vysílačky velmi pomáhají, ale je třeba vždy a vždy zkoušet zda jsou v pořádku a dobíjet. Antény na obojcích psů, dříve analogové, teď už spíš GPS, tak bez těch by to tu nešlo, i když někteří psi se krásně vracejí k pánovi, i když sledují teplou stopu. Nutnost dojet pro psa, který se zaběhl k sousedům je běžná.
Velmi oceňují naše zvyky a tradice ale sami se příliš netrápí se vzdáním pocty zvěři, výřadem a tak. A jak zacházejí s trofejemi, jak je preparují, je také vidět z fotek. Doma jim moc trofejí nevisí, většinou tam vládnou jejich manželky. Jedna z manželek, když jsem se jí zeptal, jestli jí nevadí, že s ní spí lovecký pes v manželské posteli mezi ní a paníčkem odpověděla „to vyženu raději manžela, než psa“.
Čerstvý zážitek je tento:
Po dvou dnech lovů, kdy jsme pokaždé skončili na tom, že naše fenka přešla k sousedům, nebo přeplavala řeku a ztratila stopu, jsme vyrazili, i když v neděli se lovit nemá. Když mě Gunnar vezl na štont, varoval mě ještě po cestě v autě, že vzdálenost na té cestě, kde budu sedět, klame. V tu chvíli jsem si vzpoměl na ty hezké reklamy na dálkoměry v českých mysliveckých časopisech. Jenže los vám nepostojí, aby se dal změřit jak daleko je, jako kamzík v Alpách. Musel by člověk předvídat a před lovem si změřit vzdálenost k různým orientačním bodům. Ale stejně, ve zlomku vteřiny se rozhodnout,…
Seděl jsem jen chvíli na vysokém břehu nad cestou, která se táhla rovně, daleko, rovnou ke sluníčku. Vysílačkou mi oznámili, že pes vyrazil a v tu chvíli jsem se začal zajímat o podpěru, kdybych musel střílet po cestě daleko. Podíval jsem se za sebe, abych si našel vhodný strom, podíval jsem se zpět na cestu a už tam tančila losí kráva, podle odhadu mladá, sotva dvouletá. Pozdě měnit pozici. Dokonce se mi zdálo, že mě větří, jak šel vítr k ní. Podepřel jsem si ruku v sedě loktem o koleno, zamířil a když přecházela cestu a otočila se ke mně bokem vystřelil jsem. Nadskočila trochu a dvěma skoky byla pryč v lese, bez šance opakovat. Ránu jsem oznámil vysílačkou a čekal až přijdou se psem. Po čtvrt hodině z lesa, přesně po její stopě, vyrazil pes a s nosem u země šel jako dráha za ní. Přišel i vůdce psa a tak jsem sešel k němu a našli jsme nástřel bez barvy. Jen zápory v písku cesty. Na GPS ale bylo vidět, že pes neběží, je na místě asi 200 m daleko. Svitla ve mně naděje, ale ne,… brzy se rozběhl, pak se vrátil pro pána a šli po stopě, přes veliké mokřadlo daleko, daleko. Neublížil jsem jí. GPSkou naměřili vzdálenost od štontu, odkud jsem střílel, k nástřelu 305 metrů. Zkusil jsem potom na stejnou vzdálenost, na stejném místě trefit s dobrou oporou starý plechový gril o průměru zhruba půl metru, ale marně. Netrefil jsem. Uvědomil jsem si, že i když jsem měl jen 6x zvětšení a zvíře v puškohledu se mi zdálo normálně veliké, jako by bylo třeba na 150 metrů, tak protože je los o mnoho větší než zvěř, na kterou jsem zvyklý, bylo to mnohem dál a i kdybych nadsadil, tak na takovou vzdálenost bez dobré opěry,… bez šance
Ujistili mě, že jsem letos už druhý, kdo tam chybil a že posunou štont blíže konci cesty, kde se losi tak rádi zjevují. Aspoň to bylo tentokrát bez práce, ale maso jim v mrazáku nechybí. Začali lovit sedmého září a už mají tři kusy, včetně celkem velkého býka, vidláka.
Lovu Zdar
vložil Luboš Jírovský 3.12.2020 17:19
FOTOGALERIE:
Komentáře:
K tomuto článku zatím nebyl přidán komentář
Chcete-li napsat komentář k tomuto článku, musíte být přihlášeni.